Pastýřský list otce biskupa Františka Václava k postojům při slavení mše svaté

Milovaní bratři a sestry,

srdečně vás všechny zdravím při první neděli adventní. Začínáme opět liturgický rok, který nám s neúprosnou pravidelností připomíná dějiny spásy, a my máme možnost se stále znovu a znovu nořit do těch velkých tajemství Božího vykupitelského díla. Neděli co neděli se scházíme v našich chrámech, abychom oslavili Vzkříšeného Pána.

Neděli co neděli, svátek co svátek, a mnozí z nás i každý den prožíváme liturgii, která nám opravdově zpřítomňuje veliké věci Boží. Liturgii prožívali naši dávní předkové ve víře ve Starém zákoně, liturgii od počátku prožívá také Nový zákon. Není to nic divného. Liturgie, jako jakési formy oslav, fungují ve všech rovinách lidského života. Rád vzpomínám na své dětství, kdy u nás doma panovala jasná pravidla, třeba při Štědrovečerní večeři. Jasná pravidla pochopitelně platí i v prožívání liturgie svátostí a především liturgie Eucharistie, mše svaté. Při svých cestách diecézí si pochopitelně musím všímat, jak se v kterých farnostech liturgie slaví. Mohu konstatovat, že všude je prožívání Eucharistie skutečně důstojné a usebrané. Jen sem tam se někdy lišíme ve vnějších projevech a gestech. Možná někdo řekne, že to přece pokoncilní liturgie připouští, ale já zase namítám, že zvláště při dnešní velké mobilitě, kdy často navštěvujeme jiné farnosti, je dost důležité, abychom se v těchto vnějších projevech své zbožnosti sjednotili. Proto naše liturgická komise vypracovala zásadní směrnice postojů a já bych si opravdu přál, abychom se v celé diecézi sjednotili. Společné postoje jsou totiž znakem vzájemného společenství a vnitřní jednoty shromáždění. Postoje také odpovídají tomu, co liturgické shromáždění právě koná. Liturgie je totiž modlitba, a snad všichni pochopíme, že je důležité, abychom ve shromáždění jaksi táhli za jeden provaz. Bylo by asi divné, kdyby se celé shromáždění modlilo modlitbu Páně a někdo jiný chtěl stejně hlasitě a intenzivně vzývat Matku Boží Pannu Marii andělským pozdravením.
Myslím, že bude nyní velmi dobré si uvědomit, co jednotlivé postoje a gesta vyjadřují.
Stáním vyjadřujeme radost ze vzkříšení, radost z toho, že jsme pospolu, že jsme bdělí a připraveni naslouchat Pánu a reagovat na to, co jsme slyšeli. V prvotní církvi dokonce předpisy zakazovaly o nedělích a hlavně o Velikonocích klečet. Naši otcové tím chtěli vyjádřit radost ze vzkříšení, jehož mocí jsme díky Kristu byli osvobozeni od hříchu a smrti. Teprve ve středověku, kdy je věřící víceméně odkázán i při liturgii na svou osobní zbožnost, se užívá klečení. Stání je projevem úcty. Když přichází návštěva, s úctou povstaneme. Při slavení mše svaté k nám přichází sám Pán. Stání bylo pro rané křesťanství a také pro židy běžným postojem i při bohoslužbě. (Farizeus se postavil v chrámě… celník stál vzadu Lk.18.11) Stojící společenství vyjadřuje, že lidský život je vystupování k Bohu, který nás povolal k tomu, abychom měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem, (1 Kor, 1,9) a očekávání toho, že dojdeme do slávy, kde budeme, jak se píše v Knize Zjevení, „stát před trůnem a před Beránkem.“ (Zj.7.9)  Je tedy vhodné, abychom při slavení Eucharistie stáli od vstupního zpěvu až po vstupní modlitbu, pak při zpěvu Aleluja a čtení Evangelia, při vyznání víry a přímluvách, od výzvy k modlitbě nad dary až po pokleknutí po zpěvu Svatý, Svatý. Dále i při modlitbě Páně a při závěrečné modlitbě po svatém přijímání až do konce mše svaté.
Sezení je poloha k naslouchání a rozjímání. Je vhodné také pro postoj učitele a předsedajícího. V evangeliu čteme, že když Ježíš přišel do Lazarova domu, „Maria si sedla Pánu k nohám a poslouchala jeho slovo“(Lk.10.39)  Okolo Pána Ježíše mnohokrát seděl celý zástup  posluchačů a pozorně naslouchali jeho slovům. (Mt.3.32) Proto i my sedíme při čteních  a responsoriálním žalmu, při homilii neboli kázání,  při přípravě darů a podle okolností také při posvátném mlčení po svatém přijímání.
Klečení, jak už jsem zmínil, pronikalo do liturgie pomalu ze soukromé modlitby. Klečení vyjadřuje pokoru, pokání a klanění, je konkrétním výrazem adorujícího srdce. I současná liturgie tedy počítá s klečením. V úvodu misálu se říká: „Věřící ať pokleknou k proměňování, není-li to ztíženo nemocí, nedostatkem místa či jinými rozumnými důvody. Ti, kdo při proměňování nepokleknou, hluboce se ukloní, když kněz při proměňování pokleká. Kde je zvykem, že lid zůstává  klečet od zpěvu Svatý, Svatý až do konce eucharistické modlitby, je chvályhodné to zachovat“ (IMGR 43)
Jsem přesvědčen, že jsme schopni na území naší diecéze dosáhnout kýžené jednoty. Vím, že to nepůjde hned, ale s trpělivostí toho dosáhneme. Nyní je na vašich kněžích, aby Vás citlivě upozorňovali při případných změnách. Myslím, že nikdo nemusí mít obavu z nějakého, jak se kdysi říkalo „liturgického tělocviku“. Je jasné, že  těžko bude vstávat maminka se spícím dítětem v náručí, je jasné, že člověk o dvou holích těžko bude poklekat a třeba i vstávat, protože je rád, že alespoň sedí. Prosazování správných postojů, jak je uvádí již zmíněná směrnice, by se minulo účinkem, kdyby vyvolalo napětí a rozladění.
Milé sestry a bratři, přeji Vám pravdivé prožívání doby adventní, která nám tak důrazně připomíná putování Božího lidu do země zaslíbené. Přeji Vám dobrou a především duchovní přípravu na Vánoce. Přeji Vám stálé prožívání nekonečné Boží lásky. Bůh ať Vám žehná.

Žehná František Václav Lobkowicz,
biskup ostravsko-opavský

Postoje při slavení mše svaté stahujte zde!