Plníme své poslání?

První čtení 3. neděle v mezidobí nám představuje proroka Jonáše. Tento prorok utekl před svým posláním a musel být Bohem přiveden k rozumu.

Nepodobáme se mu v tom? Neutíkáme i my, křesťané, před svým posláním, před svými povinnostmi vůči lidem?

3. neděle v mezidobí, cyklus B

  V 1. čtení jsem slyšeli příběh o proroku Jonášovi. Můžeme si připomenout jeho životní osudy. Jonáš je Bohem povolán za proroka. Má odejít do pohanského města Ninive. Zde má ohlásit blížící se Boží trest za zlo, které ninivští občané konají. Jonášovi se do Ninive nechce. Je to daleká cesta. A ještě má jít k pohanům.
  Jonáš se vydává lodí do Taršíše, tedy na opačnou stranu než leží Ninive. Prchá před Hospodinem, prchá před povoláním proroka. Hospodinu záleží na obyvatelích Ninive, hlásání pokání je poslední možnost, jak uchránit město před zkázou.

  Hospodin vyvolal velikou bouři, lodi hrozí ztroskotání. Lodníci se bojí, modlí se ke svým bohům, nic nepomáhá. Losují mezi sebou, kvůli komu je postihlo toto neštěstí. Los padne na Jonáše. Jonáš přiznává, že prchá před Hospodinem, uznává svou vinu a říká lodníkům: „Hoďte mě do moře!“
  Nechce přivolávat neštěstí na všechny ostatní. Je hozen do moře, to se ihned uklidní. Jonáš je zvláštním Božím zásahem zachráněn. Znovu ho Hospodin posílá do Ninive. Nyní už Jonáš poslechne.
  To vše předcházelo dnešnímu úryvku.

  1. poučení: PŘED BOHEM NEUTEČEŠ.
  Jonáš chtěl utéct před povinností, která se mu nelíbila. Neutíkáme i my před svými povinnostmi? Třeba z pohodlnosti nebo ze strachu? Jsou povinnosti, které nemůže splnit nikdo jiný, než my sami. Když před nimi utíkáme, Bůh má dost moci, aby nás přivedl k rozumu. Před Bohem a povinnostmi utíkat nemůžeme. Pokud chceme utíkat, děláme problémy nejen sami sobě, ale i druhým. Zaviníme životní bouři, která se uklidní až tehdy, když se vrátíme k Bohu a k poslání, které nám svěřil.

 2. poučení: Jonáš přiznal svou vinu. On je vinen tím, že druzí mají problémy. Bere na sebe i trest - nechává se hodit do rozbouřeného moře.
  Každý z nás může sejít ze správné cesty. Každý z nás může utíkat před Bohem a svými povinnostmi. Důležité je, abychom dokázali s pokorou uznat svou vinu i přijmout případný trest.

  Nyní něco k zamyšlení:
  Dalo by se předpokládat, že za bouři mohou námořníci. Jistě mezi nimi mohl být někdo, kdo zavinil nějaký zločin – zloděj, opilec, násilník. Ale hříchy těchto otrlých mužů bouři nezavinily. Viníkem byl prorok, který nechtěl plnit své poslání. Pokud si představíme lidstvo jako loď, která je zmítána různými větry a bouřemi, můžeme se ptát, kdo za to může?
Kdo může za zlo ve světě?

  Napadne nás – mohou za to pohani. Žiji špatným životem, Boha nechtějí znát, ignorují Boží přikázání. Je to však jen částečná pravda. Co když je to jako v našem příběhu o Jonášovi? Nemají svůj velký díl viny za ohrožení lodi lidstva právě ti, které Bůh povolal, a kterým svěřil poslání? Ti, kteří nejsou tam, kde by měli podle vůle Boží být? Ti, co nekonají, co mají konat? Křesťané, kteří utíkají před svým posláním ve světě ve falešné naději, že to s lodí nějak dopadne?

  Musíme, jako křesťané, uznat svou vinu a vyznat: „nekonám, co mám konat“ - vůči své rodině, příbuzným, sousedům, spolupracovníkům, spolužákům. Bál jsem se svědčit o své víře, bál jsem se žít jinak, než žije většina, bál jsem se být prorokem v tomto světě.

   Nemůžeme utíkat před Bohem a svými povinnostmi. Bůh má dost moci, aby nás přivedl na správnou cestu. Neberme si příklad z Jonáše, ale z apoštolů, kteří „ihned nechali sítě a následovali Ježíše.“
  Jako křesťané si přiznejme svou spoluvinu za zlo ve světě.
S Boží pomocí konejme, co máme konat, plňme své denní povinnosti.
  I nás si může Bůh použít jako nástroje k obrácení lidí, jako použil Jonáše k obrácení obyvatel Ninive.