Popeleční středa - vykročení do doby postní
Autor: P.Mgr.Ing.Jiří Urbánek <otec.jirka(at)tiscali.cz>, Téma: Homilie otce Jirky, Zdroj: P. Jiří Urbánek, Vydáno dne: 26. 02. 2009
V 5. století začínal půst 1. neděli postní. Křesťané však nepovažovali jako postní dny neděle, proto byly před 1. neděli postní vsunuty další 4 dny. Dnes tedy začíná postní doba Popeleční středou a končí před večerní mši svatou na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek.Vrcholem našeho postního snažení je obnova křestního slibu na Bílou sobotu (vigilie slavnosti Zmrtvýchvstání Páně).
Na Popeleční středu věřící přijímají popelec. Ten je znamením uznání hříšnosti a touhy po změně života. Je to také znamení lidské křehkosti a pomíjivosti.
Popeleční středa 2009
Prorok Joel nás vybízí (Jl 2,13):
„Obraťte se k Hospodinu.“
Svatý Pavel píše podobně (2 Kor 5,20):
„Smiřte se s Bohem.“
Doba postní je dobou obrácení k Bohu a smíření s Bohem. Můžeme se vrátit k Bohu, neboť nás miluje, i když jsem hříšníci (viz podobenství o marnotratném synu). Postní snažení není jen úsilím jednotlivců, ale úsilím celého společenství. Prorok Joel vyzývá (Jl 2,15-16):
„Na Siónu zatrubte na polnici, nařiďte půst, svolejte shromáždění, svolejte lid, zasvěťte obec ...“
Postní dobu máme prožívat společně jako církev. Máme se společně připravovat na Velikonoce. K tomu máme různé prostředky: mše svatá i během týdne, pobožnost křížové cesty, adorace Nejsvětější Svátosti, korunka k Božímu milosrdenství, společná modlitba sv. růžence, dodržování postních dnů a konání skutků milosrdenství. I v rodinách lze společně prožívat dobu postní. Nikdo by neměl zůstat stranou.
Doba postní je dobou pokání. Je to doba SMÍŘENÍ S BOHEM, ale i doba SMÍŘENÍ S BLIŽNÍM.
Je jasné, že máme usilovat především o smíření s Bohem, odkrývat své hříchy a snažit se jich s pomocí Boží zbavovat. Vykonat před Velikonocemi důkladnou svátost smíření. Ale je nutné se smířit i s člověkem.
I ve svátosti smíření se nesmiřuji jen s Bohem, ale i s církví. Křesťan není sólista, ale je částí společenství církve. Proto je svatost jednoho dobrodiním pro celou církev, hřích jednoho škodí celé církvi. Smíření s Bohem a lidmi nelze od sebe oddělovat.
I v Otčenáši se modlíme:
„Odpusť nám naše viny, jako i my odpuštíme našim viníkům.“
Jít ke svátosti smíření a nechtít odpustit bližnímu, je velká troufalost. Když se nechci smířit se svým bratrem, jakým právem usiluji o smír s Bohem?
Svátost Eucharistie je svátost jednoty – s Bohem i věřícími. Když přistupuji ke stolu Páně s člověkem, kterého nechci ani pozdravit, jak se chci sjednotit s Kristem?
Láska k Bohu je úzce spjata s láskou k bližnímu. Buď jsou obě nebo není žádná.
Vstupme do postní doby s vědomím, že tato doba není záležitostí jednotlivců, ale že ji máme prožívat jako společenství církve.
Postní doba je dobou smíření s Bohem a lidmi. Bez ochoty smířit se s bližním není upřímná ochota smířit se s Bohem.
„Smiřte se s Bohem a lidmi!“
Přijetí popelce ať je znamením touhy po tomto dvojím smíření.
Prorok Joel nás vybízí (Jl 2,13):
„Obraťte se k Hospodinu.“
Svatý Pavel píše podobně (2 Kor 5,20):
„Smiřte se s Bohem.“
Doba postní je dobou obrácení k Bohu a smíření s Bohem. Můžeme se vrátit k Bohu, neboť nás miluje, i když jsem hříšníci (viz podobenství o marnotratném synu). Postní snažení není jen úsilím jednotlivců, ale úsilím celého společenství. Prorok Joel vyzývá (Jl 2,15-16):
„Na Siónu zatrubte na polnici, nařiďte půst, svolejte shromáždění, svolejte lid, zasvěťte obec ...“
Postní dobu máme prožívat společně jako církev. Máme se společně připravovat na Velikonoce. K tomu máme různé prostředky: mše svatá i během týdne, pobožnost křížové cesty, adorace Nejsvětější Svátosti, korunka k Božímu milosrdenství, společná modlitba sv. růžence, dodržování postních dnů a konání skutků milosrdenství. I v rodinách lze společně prožívat dobu postní. Nikdo by neměl zůstat stranou.
Doba postní je dobou pokání. Je to doba SMÍŘENÍ S BOHEM, ale i doba SMÍŘENÍ S BLIŽNÍM.
Je jasné, že máme usilovat především o smíření s Bohem, odkrývat své hříchy a snažit se jich s pomocí Boží zbavovat. Vykonat před Velikonocemi důkladnou svátost smíření. Ale je nutné se smířit i s člověkem.
I ve svátosti smíření se nesmiřuji jen s Bohem, ale i s církví. Křesťan není sólista, ale je částí společenství církve. Proto je svatost jednoho dobrodiním pro celou církev, hřích jednoho škodí celé církvi. Smíření s Bohem a lidmi nelze od sebe oddělovat.
I v Otčenáši se modlíme:
„Odpusť nám naše viny, jako i my odpuštíme našim viníkům.“
Jít ke svátosti smíření a nechtít odpustit bližnímu, je velká troufalost. Když se nechci smířit se svým bratrem, jakým právem usiluji o smír s Bohem?
Svátost Eucharistie je svátost jednoty – s Bohem i věřícími. Když přistupuji ke stolu Páně s člověkem, kterého nechci ani pozdravit, jak se chci sjednotit s Kristem?
Láska k Bohu je úzce spjata s láskou k bližnímu. Buď jsou obě nebo není žádná.
Vstupme do postní doby s vědomím, že tato doba není záležitostí jednotlivců, ale že ji máme prožívat jako společenství církve.
Postní doba je dobou smíření s Bohem a lidmi. Bez ochoty smířit se s bližním není upřímná ochota smířit se s Bohem.
„Smiřte se s Bohem a lidmi!“
Přijetí popelce ať je znamením touhy po tomto dvojím smíření.