Učitelský úřad církve - záruka pravověrnosti
Autor: P.Mgr.Ing.Jiří Urbánek <otec.jirka(at)tiscali.cz>, Téma: Homilie otce Jirky, Zdroj: P. Jiří Urbánek, Vydáno dne: 07. 04. 2009
Učitelský úřad církve s neomylností předkládá věřícím pravdy víry a mravní zásady života. Katolický křesťan má přijímat prohlášení UÚC s poslušností, neboť papež a biskupové s ním spojeni jsou obdařeni Kristovou autoritou.I Kristus poslouchal svého nebeského Otce. Poslušnost mravnímu zákonu je formou obětí našeho já.
5. neděle postní, cyklus B
Ve třetí neděli postní jsme hovořili o mravním zákoně přirozeném a Bohem zjeveném. Úkolem Kristovy církve je „vždy a všude hlásat mravní základy včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také prosazovat kteroukoli lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší” (Kodex círk. práva, kán. 747).
K tomu je Kristem pověřen řádný učitelský úřad papeže a s ním spojených biskupů. Ja můžeme číst v katechismu (KKC 2034):
Římský velekněz a biskupové jsou „autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé. Lidu sobě svěřenému kážou víru, v kterou má věřit a uplatňovat ji v životě.”
Kristova autorita dává řádnému učitelskému úřadu k naplnění jeho poslání „charizma neomylnosti” (KKC 2035).
Pravomoc učitelského úřadu se týká nejen zjeveného zákona, ale i přirozeného, neboť jeho „dodržování, požadované Stvořitelem, je nutné ke spáse” (KKC 2036).
Věřící mají právo být vyučováni v Božích přikázáních. Mají však také „povinnost zachovávat ustanovení a výnosy vydané právoplatnou církevní autoritou” (KKC 2037). V církvi není možný individualismus ve věcech víry a mravů. Jak podotýká katechismus (KKC 2039):
„Není správné stavět osobní svědomí a rozum proti mravnímu zákonu nebo učitelskému úřadu církve.”
Katolický křesťan si má osvojit „synovské smýšlení vůči církvi”. Církev nás jako matka vede i skrze učitelský úřad jistou cestou do nebeské slávy.
Poslušnost mravnímu zákonu není jednoduchá, ale tímto posloucháme samého Boha. Příkladem synovské poslušnosti vůči Bohu je Ježíš Kristus. Ten přijímá vůli Otcovu, kterou je kříž za spásu hříšníků. Dokonce svou smrt na kříži nazývá oslavením (Jan 12,23n):
„Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, odumře-li však, přinese hojný užitek.“
Ježíšovo oslavení začíná na kříži. Ježíš přišel na svět, aby za nás zemřel. Přirovnává se k pšeničnému zrnu. Pokud není zaseto, zůstává samo, bez užitku. Až je ponořeno do země, umírá a přináší užitek. I Ježíš umírá za lidstvo na kříži a přináší mu užitek – osvobození z moci zla a věčný život. Jeho smrt nám umožnila návrat k Bohu. Kristova poslušnost nebeskému Otci napravila neposlušnost Adama.
Ježíš nám ukazuje, že skutečně žije jen ten, kdo na sobě prožívá tajemství pšeničného zrna, které musí zemřít, aby přineslo hojný užitek. Kristus to sám prožil a zve nás, abychom ho následovali. Tou zemí, do které máme padnout a v ní zemřít, je opravdová láska pramenící z Kristova kříže. Jen láska dává smysl Ježíšovu sebeobětování, jen láska dává smysl naším obětem pro druhé. Bez lásky je všechno k ničemu.
Projevem naší lásky k Bohu je zachovávání Božích přikázání, kterou jsou součástí mravního zákona. V Božích přikázáních poznáváme Boží vůli. Pro Ježíše byla vůle nebeského Otce pokrmem, tedy něčím nutným pro život, i když znamenala oběť.
I zachovávání mravního zákona pod vedením učitelského úřadu církve je formou oběti, oběti své vůle, svého já.
„Mravní život je duchovní bohoslužba” (KKC 2031). Máme přece ve společenství církve a ve spojení s eucharistickou obětí přinášet sami sebe jako „oběť živou, svatou a Bohu milou” (Řím 12,1).
Ve třetí neděli postní jsme hovořili o mravním zákoně přirozeném a Bohem zjeveném. Úkolem Kristovy církve je „vždy a všude hlásat mravní základy včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také prosazovat kteroukoli lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší” (Kodex círk. práva, kán. 747).
K tomu je Kristem pověřen řádný učitelský úřad papeže a s ním spojených biskupů. Ja můžeme číst v katechismu (KKC 2034):
Římský velekněz a biskupové jsou „autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé. Lidu sobě svěřenému kážou víru, v kterou má věřit a uplatňovat ji v životě.”
Kristova autorita dává řádnému učitelskému úřadu k naplnění jeho poslání „charizma neomylnosti” (KKC 2035).
Pravomoc učitelského úřadu se týká nejen zjeveného zákona, ale i přirozeného, neboť jeho „dodržování, požadované Stvořitelem, je nutné ke spáse” (KKC 2036).
Věřící mají právo být vyučováni v Božích přikázáních. Mají však také „povinnost zachovávat ustanovení a výnosy vydané právoplatnou církevní autoritou” (KKC 2037). V církvi není možný individualismus ve věcech víry a mravů. Jak podotýká katechismus (KKC 2039):
„Není správné stavět osobní svědomí a rozum proti mravnímu zákonu nebo učitelskému úřadu církve.”
Katolický křesťan si má osvojit „synovské smýšlení vůči církvi”. Církev nás jako matka vede i skrze učitelský úřad jistou cestou do nebeské slávy.
Poslušnost mravnímu zákonu není jednoduchá, ale tímto posloucháme samého Boha. Příkladem synovské poslušnosti vůči Bohu je Ježíš Kristus. Ten přijímá vůli Otcovu, kterou je kříž za spásu hříšníků. Dokonce svou smrt na kříži nazývá oslavením (Jan 12,23n):
„Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, odumře-li však, přinese hojný užitek.“
Ježíšovo oslavení začíná na kříži. Ježíš přišel na svět, aby za nás zemřel. Přirovnává se k pšeničnému zrnu. Pokud není zaseto, zůstává samo, bez užitku. Až je ponořeno do země, umírá a přináší užitek. I Ježíš umírá za lidstvo na kříži a přináší mu užitek – osvobození z moci zla a věčný život. Jeho smrt nám umožnila návrat k Bohu. Kristova poslušnost nebeskému Otci napravila neposlušnost Adama.
Ježíš nám ukazuje, že skutečně žije jen ten, kdo na sobě prožívá tajemství pšeničného zrna, které musí zemřít, aby přineslo hojný užitek. Kristus to sám prožil a zve nás, abychom ho následovali. Tou zemí, do které máme padnout a v ní zemřít, je opravdová láska pramenící z Kristova kříže. Jen láska dává smysl Ježíšovu sebeobětování, jen láska dává smysl naším obětem pro druhé. Bez lásky je všechno k ničemu.
Projevem naší lásky k Bohu je zachovávání Božích přikázání, kterou jsou součástí mravního zákona. V Božích přikázáních poznáváme Boží vůli. Pro Ježíše byla vůle nebeského Otce pokrmem, tedy něčím nutným pro život, i když znamenala oběť.
I zachovávání mravního zákona pod vedením učitelského úřadu církve je formou oběti, oběti své vůle, svého já.
„Mravní život je duchovní bohoslužba” (KKC 2031). Máme přece ve společenství církve a ve spojení s eucharistickou obětí přinášet sami sebe jako „oběť živou, svatou a Bohu milou” (Řím 12,1).