"Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě."
Autor: P.Mgr.Ing.Jiří Urbánek <otec.jirka(at)tiscali.cz>, Téma: Homilie otce Jirky, Zdroj: P. Jiří Urbánek, Vydáno dne: 03. 09. 2009
V evangeliu 22. neděle v mezidobí Pán Ježíš kárá farizeje a zákoníky pro jejich formalismus v zachovávání Zákona.
Formalismus může být nebezpečím i pro křesťany. Vnější způsoby zbožnosti mají být odrazem smýšlení našeho srdce.
22. neděle v mezidobí, cyklus B
O potřebnosti mravního zákona snad rozumný člověk nepochybuje. I ve světě se řídíme různými zákony a pravidly. Desatero je zjevený Boží zákon, který připomíná lidem požadavky přirozeného mravního zákona, který je v nitru každého člověka, ale vlivem hříchu je často nevnímán.
Pro Izrael nebyl Zákon břemenem, ale chloubou. Dodržováním zákona jde Izrael cestou života a je moudrým národem i v očích pohanských národů (Dt 4,6):
„Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní; uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ!“
Pán Ježíš v dnešním evangeliu ukazuje na jedno velké nebezpečí při dodržování Božích přikázání. Tím je formalismus, vnější zachovávání zákona bez potřebné účasti lidského srdce. Pro formalismus zachovávání Zákona jsou káráni farizeové a zákoníci.
Těm se nelíbí, že Ježíšovi učedníci jedí obřadně nečistýma rukama a tak se stávají (podle tradice) neschopnými žít ve vztahu s Bohem. Židé přidávali k Mojžíšovu zákonu stále další předpisy, aby dosáhli co nejdokonalejšího zachovávání Božích přikázání. Tyto „přídavky“ se předávaly ústní tradici a postupem času se staly stejně závazné jako příkazy dané samotným Bohem.
Pán Ježíš na výtku farizeů odpovídá citací z proroka Izaiáše (Mk 7,6n):
„Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ´Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.´“
Farizeové a zákoníci zachovávají Zákon po vnější stránce, ale jejich srdce tomu neodpovídá. Modlí se, slaví svátky, postí se a dávají ze všeho desátky, ale jejich srdce je plné špíny, hněvu a nečistoty. Žádná stvořená věc člověka neposkvrňuje, neboť vše bylo Bohem stvořeno jako dobré. Člověka poskvrňuje zlo, které se od pádu prarodičů v ráji uhnízdilo v lidských srdcích (Mk 7,21-23):
„Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“
Lidské srdce je podle Bible nejvnitřnější střed člověka, sídlo svobodného rozhodování. Na srdci závisí dobrota či zloba našich myšlenek, slov i skutků.
Náboženský formalismus v zachovávání Božích přikázání je nebezpečím i pro nás.
Úzkostlivé lpění na zákonech, modlitební maratony a přehnané posty mohou zakrývat naší neochotu změnit své srdce. Vnějškově zachovávat náboženské povinnosti je jistě snažší než nechat proměnit své srdce Božím slovem. Práce na uzdravení a očištění našeho srdce není tak vidět jako vnější způsoby zbožnosti, ale Bůh vidí i do našeho srdce. Proměna našeho srdce Božím slovem a Boží milostí je jistě Bohu milejší než vnějškové projevy zbožnosti, které mají být vždy odrazem našeho nitra.
Poučme se ze špatného příkladu farizeů a zákoníků. Nestavějme svou víru na vnějších věcech, ale prožívejme vše svým srdcem. To nechme proměňovat Božím slovem. Svatý Jakub napsal ve svém listě tato slova (Jak 1,22):
„To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.“
Ať se zachovávání Desatera projevuje nejen navenek, ale především očistou našich srdcí. Láska nás nejvíce očišťuje. Zachovávání Desatera má nás vést k větší a hlubší lásce k Bohu a lidem.
O potřebnosti mravního zákona snad rozumný člověk nepochybuje. I ve světě se řídíme různými zákony a pravidly. Desatero je zjevený Boží zákon, který připomíná lidem požadavky přirozeného mravního zákona, který je v nitru každého člověka, ale vlivem hříchu je často nevnímán.
Pro Izrael nebyl Zákon břemenem, ale chloubou. Dodržováním zákona jde Izrael cestou života a je moudrým národem i v očích pohanských národů (Dt 4,6):
„Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní; uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ!“
Pán Ježíš v dnešním evangeliu ukazuje na jedno velké nebezpečí při dodržování Božích přikázání. Tím je formalismus, vnější zachovávání zákona bez potřebné účasti lidského srdce. Pro formalismus zachovávání Zákona jsou káráni farizeové a zákoníci.
Těm se nelíbí, že Ježíšovi učedníci jedí obřadně nečistýma rukama a tak se stávají (podle tradice) neschopnými žít ve vztahu s Bohem. Židé přidávali k Mojžíšovu zákonu stále další předpisy, aby dosáhli co nejdokonalejšího zachovávání Božích přikázání. Tyto „přídavky“ se předávaly ústní tradici a postupem času se staly stejně závazné jako příkazy dané samotným Bohem.
Pán Ježíš na výtku farizeů odpovídá citací z proroka Izaiáše (Mk 7,6n):
„Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ´Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.´“
Farizeové a zákoníci zachovávají Zákon po vnější stránce, ale jejich srdce tomu neodpovídá. Modlí se, slaví svátky, postí se a dávají ze všeho desátky, ale jejich srdce je plné špíny, hněvu a nečistoty. Žádná stvořená věc člověka neposkvrňuje, neboť vše bylo Bohem stvořeno jako dobré. Člověka poskvrňuje zlo, které se od pádu prarodičů v ráji uhnízdilo v lidských srdcích (Mk 7,21-23):
„Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“
Lidské srdce je podle Bible nejvnitřnější střed člověka, sídlo svobodného rozhodování. Na srdci závisí dobrota či zloba našich myšlenek, slov i skutků.
Náboženský formalismus v zachovávání Božích přikázání je nebezpečím i pro nás.
Úzkostlivé lpění na zákonech, modlitební maratony a přehnané posty mohou zakrývat naší neochotu změnit své srdce. Vnějškově zachovávat náboženské povinnosti je jistě snažší než nechat proměnit své srdce Božím slovem. Práce na uzdravení a očištění našeho srdce není tak vidět jako vnější způsoby zbožnosti, ale Bůh vidí i do našeho srdce. Proměna našeho srdce Božím slovem a Boží milostí je jistě Bohu milejší než vnějškové projevy zbožnosti, které mají být vždy odrazem našeho nitra.
Poučme se ze špatného příkladu farizeů a zákoníků. Nestavějme svou víru na vnějších věcech, ale prožívejme vše svým srdcem. To nechme proměňovat Božím slovem. Svatý Jakub napsal ve svém listě tato slova (Jak 1,22):
„To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.“
Ať se zachovávání Desatera projevuje nejen navenek, ale především očistou našich srdcí. Láska nás nejvíce očišťuje. Zachovávání Desatera má nás vést k větší a hlubší lásce k Bohu a lidem.