V těchto dnech, kdy probíhá každodenní úklid našeho vymalovaného kostela, se snažíme nejen vše dát do pořádku, ale také si všímáme drobných nedostatků, které je potřeba opravit, změnit, zlepšit… Tak např.: Když už máme vymalovaný kostel, odstraníme staré koberce a zakoupíme nové, nebo, co kdybychom pozvali varhanáře, který nám alespoň pročistí naše varhany? A co s tou dlažbou, která se ne a ne lesknout, přestože už je několikrát umytá? Také lavice jsou sice čisté, ale podlahy v nich se propadají, některá místa se viklají, dřevo na opěradlech se odchlipuje a pak i boční oltáře mnohdy drží nejistě.
Zveme odborníky třeba jen na radu. A pozvali jsme také místního pana Jiřího, který pracuje s dřevem. Tento pán strávil v našem kostele deset hodin a velmi svědomitě a pečlivě opravil veškeré lavice i podlahy v nich, oltáře, židle pro ministranty a další drobnosti. Po práci přišel za mnou na faru, pozvala jsem ho do kanceláře, nabídla pití, on se posadil a říká: „Maruško, musím ti něco říct, rozhodl jsem se, že začnu chodit do kostela na mše svaté.“ Ptám se ho: „Jak je to možné?“ On říká: “Do dvaceti let svého mladého života jsem pravidelně chodil každou neděli do kostela a ministroval, pocházím z katolické rodiny, pak jsem se ale oženil, odstěhoval a mnoho dalších let o kostel už nezavadil. A teď při práci v kostele mi to vše přišlo na mysl a rozhodl jsem se, že se vrátím…“
A opravdu. Minulou neděli i tuto neděli byl na mši svaté, náš varhaník pan Kubáň ho už zpracovává do ekonomické rady, kterou v říjnu tohoto roku bude otec děkan obnovovat. Teď už mu jen popřát, aby vytrval na cestě k našemu Pánu, určitě má radost stejně jako my!
P.S.: Varhanář brzy do Vidnavy přijede, dlažbu necháme odborně vyčistit, nové koberce jsou již objednané.