Staroveští námořníci trosečníky na faře ve Vidnavě

Píše se 12. červenec 2011 a ve Staré Vsi nad Ondřejnicí se právě chystá k plavbě zaoceánská loď, která má za úkol dostat se v rekordním čase čtyř hodin do Vidnavy. Ovšem moře je kruté a nakonec se námořníkům nepodaří boj s jeho vlnami ustát. Konec ideálů, nouzové přistání na neznámém místě udělalo ze 14-ti námořníků 14 ztracených. Nezbývá, než se vydat na cestu za dobrodružstvím, na které najdou nejen trosky své lodi, ale také potkají kanibaly a nakazí se závažnou nemocí.

Pojďme si tedy tuto plavbu důkladně zrekapitulovat. Je úterý, čas odjezdu, tedy vlastně odplutí, a naše děti se pomalu, ale jistě scházejí před farou, kde jim je přidělen lodní průkaz. Čeká nás vzájemné seznámení, poslední zamávání rodičům, poslední objetí a výjezd. Sedíme ve vlaku a krajina ubíhá, přichází první přestup, druhý, všichni se vesele baví, je čas vystupovat. Co je to ovšem za zradu, když místo cedule Vidnava spatříme jen nadpis: Velká Kraš. Že by šlo opravdu o ztroskotání? Co teď? Hodinka pěší chůze to musí vyřešit. Ve chvíli, kdy už nikdo nemohl, se objevily trosky naší lodi, tedy vlastně šlo jen o dodávku a dva zásobovače, ale pohled na ně a zvláště na oběd, který připravili, nám udělal obrovskou radost. S nasyceným žaludkem se naši námořníci rozhodli jít prozkoumat město, s čímž jim ochotně pomohly i místní děti:-).

Dostáváme se ke středě. Děti začínají plně využívat krásy Vidnavského lesa a vedoucí, hrající si na kanibaly, se snaží - většinou marně, polapit je do svých pastí. Ve čtvrtek nás čekal výlet. Všichni jsme se odhodlaně rozhodli jít a nevzdat náročnou trasu na zříceninu hradu a Venušiny misky. Po cestě jsme se dívali kolem sebe, chytali kobylky, pozorovali šneky a žáby, jedli maliny, a když se ke všem těmto aktivitám přidala dávka zpěvu, cesta rychle ubíhala kupředu. Na faře nás s láskou čekaly naše věrné spacáky, a tak každý, komu zbyly síly, do nich nasoukal své tělo a nejméně hodinu nechtěl slyšet o světě. V pátek námořníci onemocněli zákeřnou nemocí a jediná doba, ve které se mohli uzdravit, byla noc. A tak se někteří v pyžamech a někteří oblečení vydali do odlehlých Vidnavských končin prozkoumat svou odvahu a získat kus mapy, která je dovede k léku. Co by to bylo za námořníky, kdyby alespoň jednou neokusili krásy vody? Proto jsme v sobotu vyrazili na koupaliště a docela se na něm pozdrželi. Nemohli jsme uvěřit, že nás čeká poslední noc. Už je před námi jen mše, úklid a dlouhá cesta domů. Tak tedy konec naší „plavby“. Vše šťastně dopadlo a úsměv na tváři si domů neodvezly jen děti, ale také vedoucí.

V konečné fázi článku chci poděkovat. Obrovský dík patří nejen těm, kteří pro nás připravili úžasné prostředí fary, ale také obyvatelům Vidnavy. Vždy se k nám chovali slušně a se vším nám i dětem ochotně pomáhali, a pokud jsme jim snad nějak ublížili, pošlapali trávu, nebo moc křičeli, tak se omlouváme, nic z toho nebylo způsobeno úmyslně.

Na začátku plavby většina z nás nevěděla o tomto malém kousku země, ale teď se nám všem se slovem Vidnava vybaví Tábor 2011. Děkujeme!