Dopis nemocným - postní doba a Velikonoce 2014

Milí přátelé, Vy, kteří jste pozváni k účasti na utrpení našeho Pána! V této posvátné postní době Vás chci všechny moc hezky pozdravit a poděkovat Vám za to, že jste přijali ve svém životě ono Boží pozvání mít účast na Jeho díle. Pán nás přece všechny vyzval: vezmi svůj kříž a následuj mne.

Ano, nemoc je kříž, přináší leckterá omezení, způsobuje bolesti, zkouší nás v naší trpělivosti, ale nezapomeňme, že mít účast na kříži Pána a společně s ním ho nést jako Šimon Cyrenský, znamená mít jednou také podíl na Jeho slávě. Kříž (tedy i nemoc) není žádným trestem, ale daleko více nástrojem k vlastnímu posvěcení, k posvěcení celého světa. Vždyť Ježíš umřel za nás a za všechny. Svým křížem vykoupil svět. Právem Vám patří dík za to, že ve svých bolestech a utrpeních pomáháte tomuto světu. Bolest a nemoc je především pozvání ke spolupráci s Božím působením.

 

Děkuji také za všechny Vaše modlitby. Jsem si plně vědom, jak pomáhají životu naší diecéze, jak pomáhají církvi v celém světě. Vzpomeňme, že když před nedávnem hrozila invaze v Sýrii, iniciativa papeže Františka a celosvětové modlitby způsobily, že nastal v oné krizové situaci zásadní obrat. I současné napětí mezi Ruskem a Ukrajinou jen díky modlitbám nevyústilo v ozbrojený konflikt. Modlitby a nesení křížů dělá svoje. Díky moc za vytrvalost Vašich modliteb.

 

Křesťan, který chápe smysl kříže, nemůže podléhat zoufalství. Velikonoční tajemství nám dává jistotu ohledně naší budoucnosti. Svatý Pavel říká: budeme-li s ním žít, budeme s ním i umírat. A umřít s Kristem znamená také vstát s ním z mrtvých. Ano, my jsme uvěřili jednak v lásku Boží, ale také věříme v život, a to život věčný. A snad jeden recept z úst Pána Ježíše, jak dosáhnout tohoto života: kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě život a já ho vzkřísím v den poslední.

 

Na závěr ještě jednu prosbičku: ve své nemoci se jistě setkáváte s lidmi, které byste jako zdraví třeba ani nepotkali. Mám na mysli lékaře, ošetřovatelky, pečovatele – pokud je potřebujete. Prosím, mějte pro ně vždy úsměv a laskavé slovo. I oni potřebují povzbuzení. Sám vnímám při svých návštěvách lékařů, jak je toto důležité. Buďme i ve svých chorobách posly dobré pohody, posly Kristovy lásky.

 

Myslím na Vás na všechny a při oltáři Vám vyprošuji hodně síly pro Vaši životní situaci. A nikdy nezapomeňme: Pán je stále s námi.

 

Ze srdce všem žehná Váš biskup 

+František Václav

 

 

 

Je zřejmé, že v některých místech nastala duchovní „vyprahlost“, poušť, která je plodem projektu společností, které se chtějí utvářet bez Boha anebo ničí svoje křesťanské kořeny. Jinde násilný odpor ke křesťanství nutí křesťany žít víru téměř skrytě v zemi, kterou milují. To je další forma pouště. I vlastní rodina či pracoviště mohou být oním vyprahlým terénem, kde je třeba uchovávat víru a snažit se ji vyzařovat. „Avšak, právě vycházíme-li ze zkušenosti této pouště, této prázdnoty, můžeme nově objevit radost z víry a její životní význam pro sebe, muže i ženy. Na poušti se objevuje hodnota toho, co je pro život podstatné. V současném světě tak existuje bezpočet znamení, která nezřídka – implicitně či negativně – vyjadřují žízeň po Bohu, po nejzazším smyslu života. A na poušti jsou zapotřebí především lidé víry, kteří svým vlastním životem ukazují cestu k zaslíbené zemi a tak udržují naději v bdělém stavu.“ V každém případě jsme v těchto okolnostech povoláni být lidminádobami, abychom dali druhým napít. Někdy se nádoba mění na těžký kříž, ale právě na kříži se nám probodený Pán odevzdal jako pramen živé vody. Nenechme si ukrást naději!

 

 

Lze si prakticky představit, jak se mohou lidé starší a nemocní modlit za konkrétní úmysly, jak v tom mohou najít smysl života? Máte s tím nějakou zkušenost? Funguje to vůbec?

 

Vybavuje se mi vyprávění otce Mariána Kuffy, jak mnohokráte při konkrétních příležitostech využil modliteb lidí na vozíku ve své komunitě v Žakovcích. Například když šel zpovídat „obzvlášť velké hříšníky“, jejichž pozemská cesta se chýlila ke konci, postavil ke dveřím „modlitební stráž“ o síle dvou vozíčkářů. Vypráví o tom s takovým zápalem a samozřejmostí, že člověk ztrácí pochybnosti o síle podobného poslání. Poslání modlitby, poslání „rychlé spojky do stanu Nejvyššího“.

 

Také známe mnohé příběhy matek (otců asi méně), které vymodlily spásu svých dětí. Za všechny vzpomeňme svatou Moniku a jejího obráceného syna svatého Augustina. A kolik je takových maminek či babiček i v dnešní době, jen ještě nestihly být prohlášeny za svaté, proto o nich nevíme a nemůžeme je zde jmenovat.

 

Ale co když nemáme prostopášného syna Augustina, ani nám „modlitební zakázky“ nedává otec Kuffa? Za koho a za co se modlit? Kde brát motivaci a inspiraci? Jak poznat, že má modlitba nepřišla vniveč?

 

• Modlit se můžeme za své nepřátele (které za nepřátele považujeme, kteří nám nejsou sympatičtí, kteří podle nás škodí):

„Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mt 5, 44) nebo „Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.“ (Lk 6, 28)

• Modlit se můžeme za služebníky Boží – to je ale pořádně důležitá modlitba: „Řekl jim: ,Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ (Lukáš 10, 2) nebo

„V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia.“ (Efeským 6, 18-19)

 

Někdy se říká, že lidé staří nebo nemocní jsou vlastně bezmocní. Možná nemohou dělat spoustu věcí, které dělají zdraví. Ale mohou mnohem více. Skrze své utrpení, svůj kříž, skrze svou zkušenost života mají tak blízko k Bohu. Bůh je miluje zvláštním způsobem. Lidé s těžkým handicapem jsou jeho miláčci, neboť jim Bůh osobně dává zvláštní úkol.

 

Příkladem naší doby je italská dívka Chiara Luce Badano (narozená 1971, zemřela 1990, blahoslavená 2010). I ve své těžké nemoci uměla druhé povzbudit a proměnit. Její postoj k životu se stal inspirací pro mnoho lidí, kteří se ocitli v těžkých životních situacích. Velmi inspirující je například její věta, že je důležité svou bolest přijmout, a skrze ni obejmout Ježíše opuštěného a ukřižovaného. Existuje o ní pěkný dokument na TV Noe.

 

Milovaní bratři a sestry v Kristu, přeji Vám všem požehnané svátky velikonoční. Ať je o těchto svátcích vzkříšeno něco důležitého v každém z nás. Ať se navzájem posilujeme službou modlitby.

 

Milan Svojanovský, pastorační asistent, manžel, otec sedmi dětí

 

 

(A.M. Canopi)

 

Daruj nám světlo svého Ducha, Pane,