Trojí zamyšlení ze dne předávání vysvědčení na faře ve Vidnavě

Páteční 19. červen patřil žákům 3.-9. třídy základní školy, kteří ve školním roce 2014/2015 navštěvovali každý týden náboženství na faře ve Vidnavě. Déle jak půl roku děti vyučoval pastorační asistent Martin, který nemohl pokračovat kvůli své nemoci. Tři z nich jsem po výuce každý pátek učila hrát na zobcovou flétnu. Rozdali jsme vysvědčení, sladkosti, vyfotili se do kroniky, zapískali si na flétny, vypili čaj a rozloučili se s Jaruškou, která po prázdninách nastupuje na gymnázium.

Jeden z dárků od dětí byla dřevěná krabička a v ní plyšová černo bílá kočička. Kuba mi vysvětlil, že maminka chtěla do krabičky dát kočičku porcelánovou, on ale nesouhlasil, protože by se mi mohla rozbít, kdežto plyšová, té se nestane nic a vydrží mi napořád :-). Zaujalo mě, jak děti přemýšlejí a jak dokážou domýšlet to, co se může stát v budoucnu. 

 

Když jsem se s dětmi loučila, nemohla jsem najít klíče od branky. Naštěstí branka od fary, která je bez kliky, byla otevřená. Děvčata odešla a jako poslední odcházela dvojčata. Jeden z kluků proběhl brankou, ještě jsem stačila zavolat „nezavírej ji“ a buch. S úsměvem ji bráchovi před nosem zavřel. „Proč jsi ji zavíral, jak se teď brácha dostane ven?“ Začala jsem opět hledat své klíče, když v tu chvíli se ozval zvonek do mé kanceláře. „Vždyť stačí vzít telefon, zmáčknout červené tlačítko a branka se automaticky otevře“, došlo mi… Branku Pepíček otevřel. „Jej, to mě v tu chvíli vůbec nenapadlo“, volám na něj a on, „ale mě to napadlo“, usmál se, zamával mi a utíkal domů… Jaké ponaučení jsem si z toho vzala do svého života? Ne každá rošťárna mezi dětmi je ze zlého úmyslu...

 

V týdnu jsem na oltářích vyměňovala květiny v kostele sv. Kateřiny. V naší farnosti nemáme peněz nazbyt, výzdoba proto bývá skromná. Všimla jsem si, že dvě růže, které zdobí sochy Pána Ježíše a Panny Marie, začaly trošku uvadat. „Pane Ježíši, kéž by alespoň ještě tři dny vydržely“, říkám nahlas…Rozhostil se v mém srdci pokoj, ať si nedělám starosti…V pátek v den vysvědčení, když jsem ráno šla do práce kolem obchodu s květinami, jsem chtěla koupit dvě čerstvé růže a přinést je do kostela. Vyvstala mi na mysl znovu slova, ať si nedělám starosti s růžemi. Jak mě potěšilo, když mi děti odpoledne za vysvědčení přinesly dvě růže, právě ty, které jsem tolik potřebovala. V kostele jsem poděkovala a také poprosila za ochranu dětí o prázdninách…