Velikonoční triduum

Na Zelený čtvrtek se večerní mše svatá slaví na památku ustanovení Svátosti oltářní. Mše svatá je také známá obřadem umývání nohou dvanácti mužům, který pochází z doby svatého papeže Řehoře Velikého, který denně hostil 12 žebráků. Tímto dnem, který dostal své pojmenování pravděpodobně podle zeleně v Getsemanské zahradě, kde se Ježíš Kristus modlil před svým zatčení vojáky, začíná Velikonoční třídenní – triduum.

Ve čtvrtek přestávají zvonit zvony, na znamení spoluúčasti s utrpením Krista. Říká se, že zvony odletěly do Říma. Jejich zvuk se ozve opět až při slavnostním zpěvu „Sláva  na výsostech Bohu“ při  vigilii vzkříšení na Bílou sobotu a místo zvonů se používají klepáče a řehtačky. Po skončení mše svaté si připomínáme Pána Ježíše, jak v Getsemanské zahradě bdí na modlitbách. Apoštolové únavou usnuli a Ježíš zůstává zcela sám, opuštěný. Tuto událost symbolizuje nejen otevřený prázdný svatostánek, zhasnuté věčné světlo před ním, ale také obnažení oltářů a odnesení všech předmětů z nich. Obnažené oltáře symbolizují opuštěnost Krista v Getsemanské zahradě.

Velký pátek – den utrpení, ukřižování a smrti Ježíše Krista. V římskokatolických kostelích se v tento den neslouží mše svatá, oltáře jsou bez chrámového roucha - ubrusů. Všichni věřící se postí od masitých pokrmů a najíst se mohou do sytosti jen jednou za den. Je to den zasvěcený vzpomínce Ježíšova utrpení a smrti na kříži. Je to den postu, pokání a jediný den v roce, kdy se neslaví eucharistická oběť. Místo ní se slouží liturgie umučení Pána, která se skládá z bohoslužby slov, uctívání Svatého kříže a svatého přijímání. Ježíšovu smrt nám připomíná také liturgická barva – barva krve. V tento den se čtou nebo zpívají pašije – část evangelia, která popisuje umučení a smrt Ježíše Krista.

Obřady Bílé soboty se odehrávají po západu slunce v rámci tzv. Velikonoční vigilie (bdění). Podle pradávné tradice je tato noc očekáváním Pána, noc bdění, zasvěcená Pánovi (Ex 12, 42). Bíla sobota - oslava Kristova zmrtvýchvstání začíná velikonoční vigilií. To znamená na Bílou sobotu večer, původně v noci, kdy začínala také židovská Pascha (svátky slavené na památku poslední večeře v egyptském zajetí, když anděl smrti přešel okolo příbytku Izraelitů a neuškodil jim, proto měli dveře pomazané krví obětního beránka (Ex 12,1-51), tedy svátky, před kterými byl Pán Ježíš ukřižován. Během Velikonoční vigilii Církev bdí a očekává Kristovo zmrtvýchvstání, Katolická církev slaví vigilii už jako radostnou slavnost vzkříšení, znovu se rozezní zvony, které od Zeleného čtvrtku mlčely.

Velikonoční vigilie – noc před Velikonoční nedělí byla liturgicky velmi bohatá bohoslužba, které začínala v sobotu večer, trvala celou noc a končila v neděli ráno křtem katechumenů. Liturgie velikonoční vigilie začíná zapalováním a požehnáním velikonočního ohně a svěcením velikonoční svíce – paškálu. Tato svíce je středem velikonoční slavnosti. Po slovech „Světlo Kristovo – Sláva tobě Pane“ se od něj zapalují další svíce, které si přinesli věřící. Kříž vyrytý do svíce je znamením smrti, pět otvorů s vsazenými zrny tymiánu symbolizuje Kristovy rány a písmena alfa a omega s letopočtem roku říkají, že Kristus je Pánem času i věčnosti, počátek i konec všeho. Procesí s paškálem připomíná slova samotného Krista: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“  (Jan 8, 12). Potom následuje velikonoční chvalozpěv, v němž se opěvuje slavnostní noc, vznešený způsob našeho vykoupení a nakonec prosíme nebeského Otce, aby nám v našem životě svítil světlem, kterým je Kristus.

Velikonoční vigilie obsahuje také další prvky – bohoslužbu slova, 3 a 7 čtení ze Starého Zákona, liturgii křtu (pokud nejsou křtěnci, tak se jen posvětí křestní voda a obnoví křestní sliby), dále následuje obřad vzkříšení a Eucharistická liturgie (slavnostní mše svatá, kde po 40 denní přestávce znovu zazní vítězný zpěv Aleluja!).

Neděle Zmrtvýchvstání Páně - V tento den si římskokatolická církev připomíná zmrtvýchvstání Ježíše Krista – největší Kristův zázrak a základní pravdu křesťanské víry.  Je to vítězné završení Kristova vykupitelského díla. Jeho duše se opět spojila s oslaveným tělem, na kterém sice zůstaly rány ukřižování, ale jinak nepodléhalo omezením času a prostoru.

Velikonoční pondělí je také nazýváno  “Pondělím Beránka“ na památku toho, co se událo prvního dne po sobotě. Tehdy totiž anděl dodával odvahu ženám, které na úsvitu přiběhli ke hrobu a byly vyděšené a znepokojené z toho, že našly hrob prázdný. „Nebojte se!“ řekl jim. Vstal z mrtvých. Není zde.“ ((Mk 16, 6). A dodal: „Ale jděte a řekněte to jeho učedníkům“ Poslední svátečný den Velikonoc je známý také pomlázkou a poléváním děvčat vodou.

Po Velikonocích následuje osmidenní oktáva Kristova zmrtvýchvstání, které se skládá z týdne bezprostředně po „Velké noci – Bílé sobotě“ a končí nedělí Božího milosrdenství. V minulosti se tato neděle nazývala Bílá neděle, když v roce 389 císař Theozodius Velký (379-385) vyhlásil celotýdenní svěcení velikonočních svátků,, aby novokřtěnci, kteří během této oktávy nosili své bílé křestní roucho, mohli dostávat další ponaučení z křesťanské nauky. A právě bílé křestní roucho se slavnostně odkládalo v poslední den velikonoční oktávy, která potom dostala název Dominica in albis deponendis (Neděle odkládání bílého roucha, t. j. Bílá neděle). V Římě se odkládání bílého roucha slavnostně odehrávalo v Lateránské bazilice. Týden trvající svěcení Velikonoc se postupně zkracovalo na tři, později už jen na dva dny a od roku 1951 už ani Velikonoční pondělí není přikázaným církevním svátkem.