Při Slavnosti Zjevení Páně jsme v Javorníku prosili za nenarozené děti

V sobotu 25. března 2017 v 8:15 hodin, na slavnost Zjevení Páně, se sešli javorničtí věřící v kapli na faře, kde byla odsloužena mše svatá za nenarozené děti, které zahynuly kvůli potratu a za jejich rodiče. Tak, jako Panna Maria, jakožto náš vzor, řekla Bohu své "Ano", tak spousta maminek říká při nechtěném těhotenství "Ne". A pak páchají vraždu.

Mši svatou sloužili místní kněží P. Mgr. Krzysztof Ryźko, SDS a P. Josef Bernard Ondruš, SDS. 

Po mši svaté byla vystavena Nejsvětější Svátost Oltářní. Po chvíli tiché modlitby přečetl otec Krzysztof slova, která Matka Tereza řekla při přebírání Nobelovy ceny míru:

Chtěla bych vám sdělit něco, o čem jsem přesvědčena. Největším nepřítelem míru je dnes výkřik nevinného, nenarozeného dítěte. Když matka může zabít své vlastní dítě ve svém lůně, který zločin je horší, než když se navzájem vraždíme! Dokonce v Písmu svatém stojí: „I kdyby matka zapomněla na dítě, já na vás nezapomenu.“ I kdyby matka zapomněla… Ale dnes se zabíjí milióny nenarozených dětí – a my nic neříkáme! V novinách čteme o různých věcech, ale nikdo nemluví o těch miliónech maličkých, kteří byli počati se stejnou láskou jako vy a já, Božím životem. A my nic neříkáme, mlčíme. Národy, které legalizovaly potraty, jsou pro mne těmi nejchudšími zeměmi. Bojí se maličkých, bojí se nenarozeného dítěte. A to dítě musí zemřít, protože již nechtějí mít – ani o jedno více – a to dítě musí zemřít.

Po těchto slovech se přítomní pomodlili modlitbu a prošli křížovou cestu za nenarozené děti. Před závěrečným požehnáním byla přečtena báseň:

Necháš mě zemřít, než se narodím? Vždyť ani nevíš, jsem-li dcera, nebo syn. A což jsem z lásky nevzešel? Jen vzpomeň, jak vyznávalas lásku komusi. Tma chodila co noční hlídka kolem, milence nikdo vidět nemusí.

Maminko, ty mě nechceš? Bojíš se, že máš příliš malý byt? Mohu se jenom v koutku přikrčit. Však tolik lidí spalo kdysi venku, když z domu zbyly trosky tesklivé! Maminka skryla dítě pod halenku a vyšla ze sklepa jak z jeskyně.

Maminko, ty mě nechceš? Bojíš se, že vezmu si víc lžiček? Vždyť já bych z odrobinek jenom žil, jak žije vrabec prosebníček. Natrhal bych si lesních ostružin. Za války jedli lidé kořínky a matka přece dala dítě do plínky.

Maminko, ty mě nechceš? Bojíš se, že uberu ti krásy? Já si tě celou přemaluju jen. A jestli trochu krásy nasbírám si, zhlížej se ve mně každý den, jak v dítěti se zhlíží matka.

Maminko, ty mě nechceš? Tak rád bych spatřil nejhezčí dva šperky, zlaté slunko a pozlacený měsíček. Tak rád bych viděl sýkorky a čejky - když vykukují z hnízd jak z jesliček. Tak rád bych viděl růži, oblak, nebe a nejvíc tebe, maminko má, tebe.

Maminko, ty mě nechceš? A co když budeš chtít vody podat a osamělá zvoláš stokrát? A co když zmenšíš se na stařenku, kdo se tě zeptá: Maminko, co je ti? Kdo s tebou, třeba chromou, půjde venku? A komu umřeš jednou v objetí?

Maminko, ty mě nechceš? Bojíš se, že tatínka mít nebudu? Můžeš mi lhát, že odešel nám do války, že výstřel roztrhl vás jak pár holubů, že zanechal ti dopis, brož a korálky. Nepřiznávej se, že jste se rozešli. Až půjdeš do práce, tak dáš mě do jeslí.

Maminko, ty mě nechceš? Snad najdu proti rakovině lék, i proti stárnutí a začnu nový věk. Popluji k hvězdám na kosmické lodi. Pro kmín ti půjdu pěšky, jak se chodí. Kosmický světáček už budu snad. Domů se vrátím, s tebou se polaskat.  

Text básně - Karel Kapoun