Nebojte se!

Ve dnech 15. – 20. 8. 2017 se v Olomouci konalo Celostátní setkání mládeže, ve svém pořadí již šesté a jsem velmi ráda, že jsem se ho spolu s dalšími asi šest a půl tisíci mladými lidmi (nejen) z naší země mohla zúčastnit i já. Program setkání byl opravdu pestrobarevný: spousta přednášek a workshopů, koncertů, mší svatých. Návštěvy otevřených klášterů, setkávání s druhými lidmi, nová přátelství, sdílení ve víře, možnost zapojit se do brigády pro město Olomouc či navštívit seniory v místních domovech důchodců, zasportovat si nebo si něco vyrobit, ... to vše bylo náplní těchto dnů, a byly to dny horké, plné sluníčka.

Hlavní program pro všechny se odehrával v Korunní pevnůstce, ostatní výše uvedené aktivity byly rozmístěny různě po městě a byly volitelné. Nevím, co z toho všeho bylo nejkrásnější, organizátoři vše bezvadně připravili, ale jistě stojí za zmínku modlitba Taize, večerní vigilie a adorace, při níž Pán Ježíš doslova procházel mezi námi díky nesené monstranci, podobně, jako na svátek Těla a Krve Páně, modlitba Loretánských litanií, kdy mezi nás zase zavítala Matka Boží prostřednictvím sochy Panny Marie fatimské a samozřejmě páteční pouť na Svatý Kopeček, kterou každý z nás obětoval na jistý úmysl, který napsal na papírek a následně jej vložil do košíku, jenž byl přinesen jako obětní dar na mši svatou, kterou celebroval Mons. František Václav Lobkowicz. Z jeho kázání proudila k nám všem přítomným radost, že jsme, podobně jako Maria, která šla do judských hor navštívit svou příbuznou Alžbětu, i my vyšli na tuto posvátnou horu, abychom se zde setkali s Kristem. V úvodu vzpomněl návštěvu sv. Jana Pavla II., kterého zde mládež před lety přivítala pokřikem: „Otče, Svatý Kopeček, plný je tvých oveček!“. A otec biskup pro nás vymyslel nový pokřik: „Svatý otče Františku, jsme tu s tebou v duchu na vršku“. Mimo jiné z jeho úst zazněla zajímavá výzva: „Když někdo vedle vás zase řekne Boží jméno nadarmo, tak poklekněte a uvidíte, co to s ním udělá“.

Bylo toho tolik, že se vše ani vypsat nedá, ale já bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem CSM v Olomouci prožila já, či spíše o to, co jsem si z něj odnesla. Vyjádřím to v následujících myšlenkách a shrnu tak poselství celého setkání do několika hlavních bodů.

Asi nejdůležitějším pojmem setkání bylo slovo ODVAHA, jelikož motto CSM v Olomouci znělo: Nebojte se! (Mt 10, 28). Každý z nás v sobě nosí spoustu strachů. Strach z toho, jak mě druzí přijmou, strach z nového a neznámého, strach z nějaké zkoušky, z nemoci, ... to vše nás do jisté míry svazuje, ať už se jedná o maličkosti, nebo nám obavy přerůstají přes hlavu. Ale do toho všeho nám zaznívá Pánovo: „Nebojte se!“, které je prý v Bibli obsaženo tři sta šedesát pětkrát, tedy na každý den v roce. Když se Bohu odevzdáme, neznamená to, že z našeho života okamžitě zmizí všechny problémy, ale že nám Pán dá sílu unést různé těžkosti, které na nás doléhají a že se mohu plně spolehnout na to, že On je se mnou a nenechá mě v tom, nýbrž „je vždy ochoten podat mi ruku a pomoci“, jak nám to řekl i otec biskup Martin David ve své homilii ve čtvrteční mši svaté (Mt 14, 22-33). My spoustě věcí nerozumíme, ale On má s každým z nás svůj plán a vede nás, a proto mu důvěřuji. 

Dalším neméně důležitým výrazem je LÁSKA. Každý den setkání měl své téma a ve středu 16. srpna to bylo: „Nebojte se být sami sebou!“ a slovo na den: „Mějte v sobě lásku, neboť ona je svorníkem dokonalosti.“ (Kol 3, 14). Jak mohu být sám/sama sebou? Na to nám pomohl najít odpověď otec biskup Tomáš Holub ve své ranní katechezi na toto téma. Sám/sama sebou dokážu být tehdy, když pocítím, že mě má někdo opravdu rád. Často, když se ocitneme v nějakých nesnázích, slyšíme kolem sebe: „Neboj, to bude dobrý, to zvládneš...“. Byť to i myslí dobře, moc nám to nepomůže. Když však pocítíme, že nás/mě někdo skutečně miluje, a zvláště, když ten někdo je Bůh, pak se vzchopím a snažím se i já milovat a usmívat se na druhé z lásky a ne jen proto, že se to má. Pán Bůh to pro nás tak krásně „namixoval“, že láska lidská se často spojuje s láskou Boží. 

Dalším důležitým faktem je PŘÍTOMNOST. Žít tady a teď pro Boha, snažit se být Jeho nástrojem, ať už jsme, jací jsme. Z jedné přednášky mi utkvěla v hlavě myšlenka, kterou kdysi řekl jeden svatý: „Bůh dokáže psát i nohou od stolu.“ Takže se nemusíme bát postavit se před Pána a obětovat mu i tu nejobyčejnější každodenní práci. 

V tom nám pomáhá určitě VÍRA v Boha a víře velkým dílem napomáhá SPOLEČENSTVÍ.  O tom jsem se sama přesvědčila na setkání, a byl úžasný zážitek vidět tolik klečících a modlících se lidí. Ze světa víme, co dokáže udělat dav lidí nebo co se v něm vše přihodí, ale tady jsme se dokázali všichni v jednu chvíli ztišit, klanět se Bohu a chválit ho (ačkoliv v Olomouci, kromě kostelů, kde byla možnost adorace, moc tichých míst nebylo a v hlavě mi stále znějí všechny možné písničky, které jsme tam zpívali ). Nejnádhernější na společenství je to, že v každém člověku přebývá Bůh a už třeba proto máme druhé milovat, projevovat jim úctu a všímat si jejich potřeb.

Na setkání jsme byli povzbuzeni také v hledání životního povolání. V sobotu 19. srpna se sjely do Olomouce i rodiny a my si mohli vyslechnout svědectví lidí z různých stavů. To vše krásně dotvrdila slova otce biskupa Pavla Posáda, který nám sdělil, že „Bůh nás stále volá a naše povolání věděl už dříve, než jsme se narodili“. Vyvrcholením Dne s rodinami bylo svědectví Enrica Petrilla, manžela Chiary Corbello Petrillo, která ve svých 28 letech zemřela na rakovinu jazyka. Jejich první dvě děti zemřely hned po narození, až poslední syn Francesco přežil díky Chiaře, která, když jí byla během těhotenství diagnostikována rakovina, odložila léčbu, aby dítě neohrozila a skutečně asi rok po synově narození odešla na věčnost. 

Celé setkání by se dalo charakterizovat slovy ŽIVOT (žít, ne přežívat) a RADOST, která zde byla po celý čas patrná.

V tom všem nám pomáhala a stále pomáhá PANNA MARIA, která je naší jasnou hvězdou na cestě k Bohu, a kterou můžeme ve všech situacích s důvěrou vzývat, jak to krásně vyjádřil již ve 12. století sv. Bernard z Clairvaux. (Mimochodem: setkání bylo zahájeno 15. srpna na Slavnost Nanebevzetí Panny Marie.) 

Celý týden rychle utekl a přišla neděle, den loučení. Zase se člověku vkrádaly do mysli staré obavy: „Co teď, až přijedu domů? Vše bude opět stejné, jednotvárné...“. Ale pak mě při závěrečné mši svaté napadlo: Pán Bůh mě zde obdaroval mnohými věcmi, proč bych teď také já neudělala něco pro Něj? On je král a sluší se mu tudíž dávat to nejlepší, co máme. Chci se tedy snažit vykonávat i ty všední úkoly s láskou a pro Něj, a když přijdou těžké a nepříjemné okamžiky, tehdy si připomínat, že „ZA MRAKY JE MÉ MILOVANÉ SLUNCE“ (to je citát bl. Zdenky Schelingové, řeholní sestry pronásledované a vězněné komunistickým režimem za to, že napomohla útěku několika vězněných kněží, v Olomouci jsme mohli shlédnout představení o ní s názvem „Chcel(a) by som letieť“ v podání slovenského Tanečního divadla ATak). 

Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kdo jste vydrželi číst až do konce a ukončit své myšlenky vřelým přáním Vám všem: NEBOJTE SE!