Drazí bratři a sestry,
připravujeme se k prožití Velikonoc – svátků Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Na začátku Svatého týdne o Květné neděli, dá-li Pán, budu v Bílovci žehnat novou křížovou cestu. Tato křížová cesta bude v mnoha ohledech výjimečná. Nebudou to klasické obrazy křížové cesty, jak je známe z kostelů, ale zastavení umístěná v přírodě, jako je tomu například na některých poutních místech. Dále je zajímavé, že vybudování této křížové cesty není iniciativou místních farníků, ale přímo Města Bílovec.
Ojedinělé je i to, že křížová cesta nebude mít 14 ale celkem 15 zastavení. Ono přidané patnácté zastavení má připomenout právě to, co je důležitou zprávou Velikonoc – Kristus vstal z mrtvých, je s námi a provází nás na naší cestě. Toto zastavení tak má všem připomínat a symbolizovat skutečnost, která dnes mnoha lidem schází - naději. Mít naději je pro život velmi důležité, naděje dává lidskému životu smysl a cíl. Bez naděje se vůbec nedá žít, nebo se žije velmi těžko. Kristus je pro nás nadějí – to nám znovu připomenou Velikonoce. Přestože v sobě obsahují ony velmi bolestné a zdánlivě beznadějné chvíle na konci Kristova života, nesou Velikonoce zároveň zprávu o tom, že Kristus vítězně vstal z mrtvých. Před tím, než odešel do Getsemanské zahrady, dal svým učedníkům při poslední večeři velké znamení naděje – svoje tělo a krev v eucharistii. V situaci, která pro něj byla beznadějná – věděl, že se nevyhnutelně blíží jeho smrt – dává svým učedníkům chléb a víno a říká: „Toto je moje tělo, toto je moje krev, to konejte na mou památku.“ Dává tak jim a nám všem znamení naděje – svátost, ve které je s námi stále přítomen.
Milí bratři a sestry, možná se vám někdy vaše situace zdá beznadějná – starosti, nemoc, úbytek sil, zapomnětlivost. Vzpomeňte, prosím, v této chvíli na Krista, odevzdejte mu svoji beznaděj v modlitbě, a pokud to jde, přijímejte často eucharistii. Protože právě v ní je obsažena celá naše naděje – živý Kristus, který vstal z mrtvých, v kterého věříme a milujeme.
Přeji Vám požehnané Velikonoce plné naděje a ze srdce žehnám
+ Martin David
pomocný biskup ostravsko-opavský
Duchovní slovo
P. Mgr. Marek Žukowski, nemocniční kaplan
Drazí bratři a sestry! Milovaní nemocní!
Od minulého roku se mi dostalo velikého daru být pověřen službou nemocničního kaplana, kterou vykonávám v Městské nemocnici v Ostravě, a tak jsem rád, že nyní touto cestou mohu pozdravit vás, kteří se tak jedinečným způsobem podílíte na utrpení Krista.
Chci vás ubezpečit, že jste v srdci církve, protože se účastníte Kristova kříže zvláštním způsobem a je ve vás vzkříšený Pán. Papež Jan Pavel II. v apoštolském listu Salvifici Doloris píše: „Vykupitel trpěl místo člověka a pro člověka. A každý člověk má svým způsobem účast na vykoupení. Každý je také povolán k účasti na utrpení, jímž jsou vykoupeny všechny lidské strasti. Kristus uskutečnil vykoupení svým utrpením, a tím zároveň pozvedl i lidskou bolest do roviny vykoupení. Proto každý člověk může svým utrpením mít účast na Kristově výkupném utrpení.“
Milovaní nemocní, vaše utrpení je velké tajemství, ale je také zdrojem síly pro církev a pro celé lidstvo. A tak právě do vašich modliteb, utrpení a obětí chci svěřit všechny těžkosti současného světa, záležitosti naší vlasti i diecéze.
Papež Jan Pavel II. během jedné své pouti řekl nemocným: „Modlím se za nemocné každý den…“. Když denně navštěvuji pacienty v nemocnici, mnozí prosí o modlitbu, o požehnání. Rád vzkládám ruce na hlavy nemocných s prosbou k tomu, který uzdravuje. Také rád všechny svěřuji našemu Pánu ve mších svatých, které v nemocnici sloužím.
Milovaní nemocní, chci vás povzbudit: nebojte se žádat o modlitbu, požehnání i svátosti. V poslední době jsem byl dvakrát svědkem, kdy setkání s Ježíšem ve svátosti pomazání nemocných viditelně napomohlo k uzdravení. Ve svátosti nemocných zakouší křesťan, že ani v nemoci a v utrpení nezůstává opuštěn, že i za této situace je zahrnut Ježíšovou láskou. Svátost nemocných dává sílu spolu s Kristem utrpení trpělivě nést a obětovat je za spásu druhých. Je-li to k duchovnímu prospěchu nemocného, napomáhá k jeho uzdravení. A toho jsem mohl být svědkem.
Téměř v každé nemocnici je nemocniční kaplan, zeptejte se na něho personálu, rádi Vám zprostředkují jeho návštěvu. Co platí pro nemocnici, platí i pro ty, kteří jste upoutáni na lůžko doma, nebo kdekoli jinde. Stačí zavolat a domluvit se, aby vás nějaký kněz navštívil. Udělá to jistě rád.
Milovaní nemocní, staňte se prostřednictvím svého utrpení, své „Golgoty“, pomocníky Boha, jeho Syna i Matky Boží. Stejně jako Ona v hodině našeho vykoupení stála pod křížem, tak i vy spojte své kříže se spasitelným Křížem Kristovým. Ať Matka Boží stojící pod křížem Krista je přítomná také všude tam, kde nesete váš kříž utrpení.
Srdečně Vám žehnám a ujišťuji vás, že vás nesu ve svých modlitbách. Zastav se. Ježíš byl vzkříšen. Úryvek z homilie papeže Františka - Velikonoce 16. 4. 2017
Církev však nepřestává říkat: »Zastav se. Ježíš byl vzkříšen. « Není to žádná fantazie! Kristovo vzkříšení není slavnost se spoustou květů. Ty jsou sice krásné, ale jde o mnohem víc. Jde o mysterium úhelného kamene, který byl zavržen, ale nakonec se stal základem našeho života. Kristus byl vzkříšen. To znamená, že v této skartační kultuře, kde platí, že všechno je na jedno použití a vyhazuje se, jakmile to není potřebné, se Ježíš, jenž je úhelným kamenem, který byl skartován, stává pramenem života. A také my, kteří jsme jakýmisi pozemskými kamínky na této zemi plné bolesti a tragédií, máme vírou ve Zmrtvýchvstalého Pána smysl i uprostřed spousty kalamit. Smysl vidět dál a říci: »Pohleď, není tu zeď. Je tady obzor, život, radost. Kříž je ambivalentní (pozn. mající současně dvojí platnost, dvojí smysl). Hleď kupředu, neuzavírej se. Ty jsi kamínek, který má v životě smysl, protože jsi s oním úhelným kamenem, kterého zloba hříchu skartovala. «
Co říká církev dnes na tolikeré tragédie? Právě toto. Odepsaný kámen nebyl odepsán doopravdy. Kamínky, které v onen úhelný kámen věří a lnou k němu, odepsány nejsou, mají smysl. S tímto pocitem církev z hloubi srdce opakuje, že Kristus vstal z mrtvých. Přemýšlejme o tom trochu. Každý z nás přemýšlejme o každodenních problémech, nemocech - ať svých vlastních či našich příbuzných – a přemýšlejme o válkách a lidských tragédiích, a jednoduše, skromně, bez květin, sami před Bohem a před sebou řekněme: »Nevím, co bude, ale jsem si jist, že Kristus vstal z mrtvých a vsadil jsem na to. Opakujte si ve svém srdci: Kristus vstal z mrtvých.“