Motýl

V kostele jsem zametala prach a smetí z okenních parapetů. Obešla jsem všechna okna. Když bylo hotovo, šla jsem k popelnici lopatku vysypat. Všimla jsem si, že ve smetí bylo cosi černého, trošku se to pohnulo. Vytáhla jsem polomrtvého motýla. Křídla měl u sebe, ležel. Dala jsem ho na svou dlaň a začala mu domlouvat: „Postav se, roztáhni křídla, zkus to, snaž se…“ Pořád jsem ho povzbuzovala. Vypadalo to, že nevnímá, nemá sílu k životu. Nevzdala jsem to a znovu na něj mluvila. Po pár minutách rozevřel křídla a já uviděla krásného motýla babočku paví oko.

Měla jsem radost, že se probouzí k životu. Po chvilce vždy křídla zavřel a zase ta smutná černá. To se chvíli opakovalo, až tam stál krásný motýl připravený k životu. Říkám mu: „Teď leť, zkus to, neboj se…“ A motýl vyletěl žít.

 

Vrátila jsem se do kostela s úsměvem na tváři. Uvědomila jsem si, že tak je to i s námi lidmi. Na faru do Vidnavy za otcem Miroslavem jezdí mnoho lidí nejen z okresu Jeseník řešit své mnohdy hodně těžké problémy. I my se často dostáváme do stavu, kdy nechceme žít, nevíme si rady, nejraději bychom jen tak leželi a nic nedělali, všechno vzdali… Ale díky naší víře máme ve svém životě Boha, Ježíše, Pannu Marii, svaté a oni povzbuzují, dávají sílu znovu vstát a pracovat pro Boží království. Mnohdy slyšíme jejich hlas ve svých srdcích „neboj se, vstaň, běž, udělej, nechoď tam, modli se…“