P. Józef Nowak (1908-1995)

5. prosince uplyne 110 let od narození P. Józefa Nowaka. Působil na obou koncích dnešní ostravsko-opavské diecéze, v nichž od východu až na západ chválil Hospodinovo jméno. Proto mu bude patřit místo v prosincovém Okně.

 

Narodil se v rodině s polskými kořeny v Horním Žukově, kde jeho otec vykonával kovářské řemeslo. Rodina to byla zbožná, dvě jeho sestry vstoupily do řádu a Józef po absolvování gymnázia v Českém Těšíně do semináře. Nevěnoval se tehdy ve Vidnavě jen studiu, dost se angažoval v oblasti liturgické hudby a krom hraní na varhany vedl pěvecký sbor bohoslovců.

Po vysvěcení, jež proběhlo na jeho svátek r. 1933, začal své kněžské působení ve farnosti Fryštát, kde s roční přestávkou, během níž kaplanoval v Dolní Lutyni, vydržel až do r. 1940. Přesněji do 12. 4., kdy si pro něj přišlo gestapo. Důvodem s největší pravděpodobností bylo jeho vlastenecké založení – nikdy se nepřestal cítit jako Polák a takto i vystupovat. „Svezl“ se proto na vlně zatýkání, které nacisté v té době rozjeli vůči polské inteligenci na zabraných územích. Z vězení v Cieszyně putoval do toho v Sosnowci a odtud pak s početnou skupinou polské inteligence do Dachau.

 

Jako vězeň č. 22089 musel P. Nowak pracovat zhruba tři týdny při výstavbě garáží a na poli. Poté byl transportován do konc. tábora Mauthausen-Gusen, kde spolu s ostatními musel nosit z 1 km vzdáleného kamenolomu kameny na stavbu nových táborových baráků. Podepsalo se to na jeho zdraví – celkově zeslábl, pociťoval i srdeční slabost. Záchranou pro něj bylo převezení zpět do Dachau 8. 12. 1940, kde jej umístili na jeden ze tří kněžských bloků.

 

Práce zde byla pro kněze mírnější – hlavně díky intervencím až ze samotného Vatikánu, odvolávajícího se na dosud nezrušený konkordát. P. Nowaka čekalo přeřazení ke skupině vězňů obhospodařujících rozlehlé zeleninové lány, kde z hladu, kterým jako všichni ostatní trpěl, pojídal syrovou cibuli, což mu zachránilo život. Nemohl totiž vůbec ohýbat povážlivě oteklé nohy, velké problémy mu dělala i samotná chůze. Čerstvá cibule způsobila splasknutí otoků, takže se mohl pohybovat. V opačném případě by jako nepoužitelný neměl šanci dožít se osvobození americkou armádou 29. 4. 1945.

 

V notně zuboženém stavu, ale živý, se vrátil do Fryštátu, kde se vrhl do pastorace. Jeho doménou bylo vyučování náboženství, dokázal děti opravdu zaujmout. Postupem času se jeho působnost katechety rozšířila i do dalších farností (Orlová, Petřvald u Karviné či Poruba). V r. 1951 byl přeložen do farnosti Orlová II – Lazy. I v krušných 50. letech se snažil působit co nejsvědomitěji mezi věřícím lidem a vést ho k Bohu navzdory nelibosti komunistů. Určitě i proto jej soudruzi r. 1963 „uklidili“ na Jesenicko, konkrétně do Bílé Vody, kterou spravoval excurrendo z Vidnavy. Mysleli, že takto stranou v oblasti religiózně nepříliš zdatné, v níž žijí noví přistěhovalci po vyhnaných Němcích, nebude socialistické věci příliš škodit. Zmýlili se.

 

P. Józef, jenž za rok dostal na starost ještě Vidnavu, si navíc přibral péči o vidnavské boromejky a školské sestry v javornickém domově důchodců. Mimo té duchovní mu ležela na bedrech i hmotná stránka věci. Pustil se do generální opravy kostela sv. Kateřiny a fary. Otázku, kde v r. 1973 v již rozjeté normalizaci sehnat peníze na opravy poškozených církevních objektů, vložil P. Nowak do Božích rukou. Pán se postaral – velké finanční částky dorazily do Vidnavy z bývalých farností činorodého kněze. A nejen peníze, ale i stavební materiál, lešení a pracovní síly. Kvanta někdejších farníků a ministrantů přijížděla z východní části dnešní ostravsko-opavské diecéze do jejího západního cípu, aby nezištně pomáhala oblíbenému knězi. Přijížděli z Orlové, Fryštátu, Petřvaldu… Zkrátka odevšad, kde sloužil, kde vyučoval nebo jen zpovídal. To je asi nejlepším dokladem osobnosti P. Józefa Nowaka: nešlo o občasné návštěvy ze zdvořilosti, nýbrž o opakované pobyty celých pracovních čet ve vzdálené oblasti, jejichž cílem bylo podpořit všemožným způsobem pastýře, jenž zanechával v srdcích svých oveček nesmazatelnou stopu – svou vlídností, dobrosrdečností, opravdovostí. Rádi ho měli i nevěřící.

 

Nezůstalo jen u vidnavského kostela a fary, ale postupně se P. Nowakovi a jeho přátelům podařilo zvelebit i kostel sv. Františka ve Vidnavě a kaple v Hukovicích a ve Velké Kraši. Sám přitom poctivě přikládal ruku k dílu, dokázal si poradit se vším, ať už šlo o zedničinu, stolařinu nebo elektrikářské práce. Do toho mu zbyl čas na zahradničení nebo překlady starořeckých textů. Nezanedbával však ani náznakem svou pastýřskou činnost, jen musel vstávat ve 4 hodiny, aby vše stihl.

 

Na Jesenicku působil blahodárně 32 let. Ke konci života už nebyl s to sloužit mše sv. v kostele, sloužil je tudíž na faře. To už měl za sebou tři prodělané infarkty. Život věrného Božího služebníka P. Józefa Nowaka se završil 12. 6. 1995, kdy jej našla řeholnice, jež se o něj starala, mrtvého na podlaze farní kuchyně.
Pohřbu zesnulého jesenického místoděkana se zúčastnila mračna lidí nejen z Jesenicka. Pohřben byl na vlastní přání ve svém rodném Horním Žukově.