– Abychom přispívali k růstu kultury milosrdenství: nehleděli na druhého lhostejně a neodvraceli svůj pohled, když spatříme utrpení. Ježíš nás zve k pohledu na Otcovo Srdce, abychom tak denně objevovali, že jsme bratři. Tento široký horizont nás uschopní překonávat krátkozrakou rozdělující logiku. Osvojíme si pohled, který nebude znejasňovat a zapírat naše rozdílnosti v jakési snaze o vynucenou jednotu nebo tichou marginalizaci. Budeme-li schopni denně pozvedat oči k nebi v modlitbě Otčenáš, budeme žít nikoli jako nepřátelé, nýbrž jako bratři. „Všechno, co je moje, je i tvoje“ (Lk 15,31).
Tím se nemíní pouze materiální statky, nýbrž účast na samotné Otcově lásce a soucitu. To je pro křesťana ten největší poklad a bohatství. Namísto toho, abychom se poměřovali či klasifikovali na základě nějakého morálního, sociálního, etnického či náboženského stavu, můžeme uznat, že existuje ještě jiný stav, který nikdo nemůže zrušit ani zničit, poněvadž je to ryzí dar: stav milovaných, vytoužených a oslavených dětí Otce. „Všechno, co je moje, je i tvoje“ – také moje schopnost soucitu, říká nám Otec. Neupadněme do pokušení redukovat svoji synovskou příslušnost na otázku zákonů a příkazů, povinností a plnění. Naše příslušnost a naše poslání se nerodí z voluntarismů, legalismů, relativismů či integrismů, nýbrž z lidí, kteří každý den pokorně, stále a úpěnlivě prosí: „Přijď království tvé!“