Už mají svou odměnu...

Na popeleční středu každý rok v evangeliu slýcháme o odměně v pozemském živote a o odměně v životě nebeském.

Když Ježíš nesl kříž, mohl to stopnout a vrátit se zpátky a ve 33 letech si najit ženu, mít kupu dětí, a tak se postarat např. o pozemské štěstí své matky. Naopak. Ježíš matku ponechal samotnou. I když je pravda, že jej po smrti čtyřicet dní viděla Živého v oslaveném těle a mohli spolu všechno probrat.

Ježíš šel kupředu, nevracel se. Myslím, že všichni mnohokrát v životě jsme nevědomky šli zpátky a vybrali si pozemské štěstí, pozemskou odměnu. Časem jsme toto rozhodovali vědomě. Je to přímá úměra, čím více se propadne pozemskému štěstí, tím více ubývá nebeského štěstí. Vzpomeňme na boháče, který už ani neviděl Lazara, žebráka s vředy. A v den Vzkříšení se podívejme na jejich přítomnost. Boháč trpí, Lazar se raduje. A to, z čeho až mrazí : Mezi námi a vámi je veliká propast. Už neexistuje možnost, jak pomoci trpícímu boháčovi.

 

Není problém mít svoji víru, společenství, peníze, funkci, rodinu, být úspěšný, zdravý, být oblíbeným knězem. Není problém mít všechno tady. Ale co budu mít tam, kde je to na věky?

Nu pomoz každému z nás Pán Bůh. Uteče krátký čas a uvidíme každý jeden druhého i sebe, jak jsme dopadli. Protože Život se, ať chceme nebo nechceme, ať se nám to líbí nebo ne, posunuje dopředu. A všechno a všechny, co máme, zde necháme a najednou se objevíme buď v pekle nebo v očistci nebo v nebi. 

 

Modlíme se, aby to s námi a se všemi, dopadlo stejně dobře jako se Vzkříšeným Ježíšem a s radující se Marií…

 

 

Žehná o. Miroslav