Poselství papeže ke Světovému dni míru 1. 1. 2009

"Vytvářet mír bojem proti chudobě" je název poselství papeže Benedikta XVI. ke 41. Světovému dni míru, který slavíme vždy první den kalendářního roku. Papež vyzývá k obrácení pozornosti k dramatu bídy materiálního i nemateriálního charakteru ve světě.

Poselství papeže Benedikta XVI. k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2009

Vytvářet mír bojem proti chudobě

1. I na začátku letošního roku chci všem zaslat své přání pokoje a tímto poselstvím všechny pozvat, aby se zamysleli nad tématem Vytvářet mír bojem proti chudobě. Už můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II. zdůraznil ve svém Poselství k oslavě Světového dne míru 1993 negativní vliv, jaký má na mír chudoba celých národů. Nouze skutečně často patří k faktorům, které způsobují vznik konfliktů, někdy i ozbrojených, anebo je vyostřují. Tyto konflikty pak tragickou chudobu ještě zhoršují. "Ve světě se ukazuje […] jako stále závažnější další hrozba pro mír" – píše Jan Pavel II. – "mnozí lidé a dokonce i celé národy dnes žijí v situaci extrémní chudoby. Rozdíl mezi bohatými a chudými je stále zjevnější i v hospodářsky rozvinutějších národech. Jedná se o problém, který proniká do svědomí lidstva, protože uvrhuje velký počet lidí do situace, jež uráží jejich vrozenou důstojnost a v důsledku toho ohrožuje autentický a harmonický rozvoj lidského společenství."[1]

2. V tomto kontextu boj proti chudobě předpokládá pozornou úvahu o komplexním jevu globalizace. Takováto úvaha je důležitá už z metodologického hlediska, protože nabízí využití ekonomických a sociologických výzkumů o mnoha aspektech chudoby. Připomínka globalizace by však měla zahrnovat i její duchovní a morální dosah a povzbuzovat k pohledu na chudé s vědomou perspektivou toho, že všichni jsou součástí jediného Božího plánu, jímž je povolání vytvářet jedinou rodinu, kde všichni – jednotlivci, národy i státy – mají usměrňovat své chování podle principů bratrství a zodpovědnosti.

V této perspektivě je třeba mít širokou a členitou vizi chudoby. Pokud by chudoba byla pouze materiální, pak sociální vědy, které nám pomáhají měřit tyto jevy na základě údajů především kvantitativního charakteru, by byly dostačující, aby vysvětlily její hlavní charakteristiky. Víme však, že existují i nemateriální druhy chudoby, které nejsou přímým a automatickým důsledkem hmotné nouze. Např. v bohatých a pokročilých společnostech existují jevy odsunutí na okraj společnosti, jevy vztahové, morální a duchovní chudoby; jedná se o lidi vnitřně dezorientované, kteří navzdory svému ekonomickému blahobytu prožívají obtíže různého druhu. Na jedné straně mám na mysli to, co se nazývá mravní zaostalost[2] a na druhé straně negativní důsledky nadměrného rozvoje.[3] Nezapomínám ani na to, že u takzvaně "chudých" společností je ekonomický růst často brzděn kulturními překážkami, které neumožňují přiměřené využívání zdrojů. Zůstává však pravdou, že vlastním kořenem každé vynucené chudoby je nedostatek úcty k transcendentní důstojnosti lidské osoby. Když se nebere v úvahu člověk se svým integrálním povoláním a nerespektují se požadavky skutečné "humánní ekologie",[4] uvádějí se do chodu i perverzní síly vedoucí k chudobě, jak je to zřejmé v některých okruzích, jimž budu krátce věnovat svou pozornost.

Chudoba a morální důsledky
3. Chudoba se často klade do vztahu s demografickým vývojem jakožto její příčinou. V důsledku toho probíhají kampaně za snížení porodnosti, které se vedou na mezinárodní úrovni. Používají někdy metody nerespektující důstojnost ženy ani právo manželů na zodpovědnou volbu počtu dětí[5] a často – což je nejzávažnější – nerespektují ani právo na život. Hubení miliónů nenarozených dětí ve jménu boje proti chudobě ve skutečnosti představuje likvidaci těch nejchudších ze všech lidských bytostí. Vedle toho zůstává pravdou, že v r. 1981 asi 40% světové populace bylo pod úrovní absolutní chudoby, zatímco dnes se toto procento snížilo asi na polovinu a z chudoby se dostaly národy charakterizované mimo jiné značným demografickým růstem. Tento postřeh prokazuje, že by tu byly zdroje pro vyřešení problému chudoby i za situace populačního růstu. Zapomíná se na to, že od konce druhé světové války do dneška vzrostla světová populace o čtyři miliardy; tento jev ve velké míře platí pro země, jež se objevily na mezinárodní scéně jako nové ekonomické mocnosti teprve nedávno a dosáhly svého rychlého rozvoje právě díky rostoucímu počtu svých obyvatel. Kromě toho i mezi nejrozvinutějšími zeměmi se největšímu růstu těší ty, které mají největší míru porodnosti. Jinými slovy, populace se ukazuje jako bohatství a nikoli jako faktor chudoby.

4. Dalším okruhem působícím starost jsou pandemické choroby, jako např. malárie, tuberkulóza a AIDS, které v míře, v jaké zachvacují produktivní vrstvy obyvatelstva, velice působí na zhoršování celkových podmínek dané země. Snahy o zamezení dopadů těchto nemocí na obyvatelstvo nepřinášejí vždy významné výsledky. Mimo to se stává, že země, jež jsou oběťmi těchto pandemií a chtějí jim čelit, musí zakoušet vydírání ze strany toho, kdo podmiňuje ekonomickou pomoc prosazováním politiky proti životu. Především těžké je bojovat proti AIDS, této dramatické příčině chudoby, pokud se nečelí morálním problémům, s nimiž je šíření viru spojeno. V první řadě je třeba vést kampaně vychovávající zvláště mladé lidi k sexualitě, která plně respektuje důstojnost osoby; iniciativy uskutečňované v tomto smyslu již přinesly významné plody a snížily šíření AIDS. I chudým národům je třeba dávat k dispozici potřebné léky a péči. To předpokládá rozhodné prosazování lékařského výzkumu a léčebných inovací, jakož i použití pružných mezinárodních pravidel na ochranu duševního majetku, bude-li to třeba, a také záruku základní lékařské péče pro všechny.

5. Třetím okruhem, který je předmětem pozornosti v programech boje proti chudobě a který ukazuje jeho vnitřní morální rozměr, je chudoba dětí. Když nějakou rodinu zasáhne chudoba, děti se stávají jejími nejzranitelnějšími oběťmi. Děti představují téměř polovinu všech, kteří dnes žijí v absolutní chudobě. Postavit se při úvahách o chudobě na stranu dětí znamená považovat za prvořadé ty cíle, které se jich dotýkají bezprostředněji. Je to např. péče o matky, výchovné úsilí, přístup k vakcínám a k lékařské péči, k pitné vodě, ochrana životního prostředí a především úsilí o ochranu rodiny a stability vztahů v jejím nitru. Když se rodina oslabí, škody nevyhnutelně dopadají na děti. Jsou to opět v první řadě děti, kdo pociťují, že se nechrání důstojnost ženy a matky.

6. Čtvrtým okruhem, který si zasluhuje zvláštní pozornosti z morálního hlediska, je vztah mezi odzbrojováním a rozvojem. Současná celková výše vojenských výdajů vzbuzuje starost. Jak jsem již zdůraznil, "obrovské materiální a lidské zdroje vynakládané na vojenské výdaje a na zbrojení se ve skutečnosti odebírají z programů pro rozvoj národů, zvláště těch nejchudších, které nejvíce potřebují pomoc. To je proti požadavkům samotné Charty Spojených národů, která zavazuje mezinárodní společenství a zvláště státy, aby 'prosazovaly upevňování a udržování míru a mezinárodní bezpečnosti při minimalizaci lidských i ekonomických zdrojů na zbrojení ve světě' (čl. 26)."[6]

Tento stav nenapomáhá, ale závažně zabraňuje dosažení velkých cílů rozvoje mezinárodního společenství. Nadměrným růstem vojenských výdajů vzniká riziko, že se zrychlí závody ve zbrojení, které vedou do slepé uličky zaostalosti a zoufalství a paradoxně se mění ve faktor nestability, napětí a konfliktů. Jak moudře prohlašoval můj ctěný předchůdce Pavel VI., "rozvoj znamená totéž co mír".[7] Státy jsou proto vyzývány k tomu, aby vážně uvažovaly o nejhlubších příčinách konfliktů, často zapalovaných nespravedlností, a aby jim předcházely odvážnou sebekritikou. Dosáhne-li se zlepšení vztahů, přispěje to ke snížení výdajů na zbrojení. Ušetřené zdroje se budou moci využít na rozvojové programy pro osoby i pro nejchudší a nejpotřebnější národy. Snaha vynaložená v tomto smyslu znamená snahu o mír v rámci celé lidské rodiny.

7. Pátý okruh týkající se boje proti materiální chudobě se vztahuje na současnou potravinovou krizi, která ohrožuje uspokojování základních potřeb. Tato krize není charakterizována ani tak nedostatkem potravin, jako spíše těžkým přístupem k nim a jevy spekulace a tedy nedostatečným strukturálním uspořádáním politických a ekonomických institucí schopných řešit potřeby a naléhavé situace. Podvýživa může u obyvatelstva způsobovat vážné psychofyzické škody a zbavovat mnoho lidí sil potřebných k tomu, aby bez zvláštní pomoci vyšli ven ze svého stavu chudoby. To přispívá k rozevírání nůžek nerovnosti a vyvolává reakce s rizikem násilí. Všechny údaje o vývoji chudoby v posledních desetiletích ukazují růst rozdílu mezi bohatými a chudými. Hlavními příčinami tohoto jevu jsou nepochybně na jedné straně změny techniky, z nichž těží třída s nejvyšším podílem při rozdělování zisku, a na druhé straně dynamika cen u průmyslových výrobků, které rostou mnohem rychleji než ceny zemědělských produktů a surovin ve vlastnictví chudších zemí. Dochází tím k tomu, že větší část obyvatelstva nejchudších zemí trpí dvojím znevýhodněním – jak nižšími zisky, tak i vyššími cenami.

Boj proti chudobě a globální solidarita
8. Jednou z hlavních cest pro vytváření míru je globalizace zaměřená na zájmy velké lidské rodiny.[8] Pro regulování globalizace je však zapotřebí silné globální solidarity[9] mezi bohatými a chudými zeměmi, jakož i uvnitř jednotlivých zemí, včetně bohatých. Je třeba "společný etický kodex",[10] jehož normy by neměly jen konvenční charakter, ale byly by zakořeněny v přirozeném zákoně, který Stvořitel vepsal do svědomí každé lidské bytosti (srov. Řím 2,14-15). Nenachází snad každý z nás v nitru svého svědomí výzvu k tomu, aby přinášel svůj příspěvek k obecnému dobru a k sociálnímu míru? Globalizace sice odstraňuje určité překážky, což však neznamená, že nemůže stavět jiné. Sbližuje národy, ale prostorová a časová blízkost nevytváří sama o sobě podmínky pro pravé společenství a autentický mír. Odsouvání chudých celého světa na okraj kvůli globalizaci může nacházet účinné nástroje pro jejich osvobození jedině tehdy, pokud se každý člověk bude cítit osobně zraňovaný existujícími nespravedlnostmi ve světě a s nimi spojeným znásilňování lidských práv. Církev je, "znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva",[11] a bude i nadále poskytovat svůj příspěvek k tomu, aby se překonaly nespravedlnosti a neporozumění a dospělo se k vytvoření pokojnějšího a solidárnějšího světa.

9. V oblasti mezinárodního obchodu a finančních transakcí dnes probíhají procesy, které umožňují pozitivní integraci ekonomik a přispívají ke zlepšování všeobecných podmínek. Jsou tu však i procesy opačného směru, které rozdělují a marginalizují národy a vytvářejí nebezpečné předpoklady pro války a konflikty. V desetiletích následujících po druhé světové válce rostl mezinárodní obchod zbožím a službami mimořádně rychle, s dynamikou, která nemá v historii obdoby. Velká část světového obchodu se týkala zemí již dříve industrializovaných s důležitým podílem mnoha rozvíjejících se zemí, které získaly na významu. Existují však i jiné země s nízkými příjmy, které stále stojí na okraji obchodních toků. Na jejich růst měl negativní dopad v posledních desetiletích zaznamenaný prudký pokles cen u primárních produktů, které téměř výhradně tvoří jejich vývoz. V těchto zemích, z velké části afrických, vytváří pokračující závislost na vývozu primárních produktů významný rizikový faktor. Chtěl bych zde opakovat svou výzvu k tomu, aby všechny země získaly stejné možnosti přístupu na světový trh a aby se zamezilo jejich vylučování a marginalizaci.

10. Podobnou úvahu je možno vést i o financích, které díky rozvoji elektroniky a díky liberální politice peněžních toků mezi jednotlivými zeměmi se stávají jedním z prvořadých aspektů jevu globalizace. Objektivně důležitá funkce financí spočívající v dlouhodobé podpoře investičních možností a tedy rozvoje se dnes ukazuje tak křehká jako nikdy předtím. Na národní i globální úrovni se pociťují negativní dopady systému finančních operací založených na logice krátkodobého myšlení, které sleduje růst hodnoty finančních aktivit a soustřeďuje se na technické řízení různých rizikových forem. I nedávná krize ukazuje, že finanční aktivita se často řídí logikou zaměřenou na sebe a chybí jí dlouhodobá úvaha o obecném dobru. Zploštění cílů v oblasti globálních financí na krátkodobé omezuje jejich schopnost vykonávat funkci mostu mezi přítomností a budoucností s cílem podpořit dlouhodobou tvorbu nových výrobních a pracovních příležitostí. Finance zploštěné na krátký a velmi krátký časový horizont se stávají nebezpečnými pro všechny, včetně těch, kdo z nich dokáží ve fázi finanční euforie těžit.[12]

11. Z toho všeho vyplývá, že boj proti chudobě vyžaduje spolupráci na ekonomické i právní rovině, která by mezinárodnímu společenství a zvláště chudým zemím umožnila nacházet a uskutečňovat koordinovaná řešení pro zmíněné problémy a vytvářet účinný právní rámec pro ekonomiku. Dále vyžaduje podněty pro vytváření účinných účastnických institucí, jakož i podporu boje proti kriminalitě a prosazování kultury legality. Na druhé straně nelze popírat, že politika výhradně asistenční stojí u počátku mnohých ztroskotání při pomoci chudým zemím. Investice do formace lidí a integrovaný rozvoj specifické kultury podnikavosti se jeví jako skutečně aktuální střednědobý a dlouhodobý program. Jestliže ekonomické aktivity potřebují pro svůj rozvoj příznivé prostředí, neznamená to, že by se měla odvrátit pozornost od otázky příjmů. I když již bylo vhodným způsobem zdůrazněno, že růst příjmu na hlavu nemůže být absolutním cílem politicko-ekonomické činnosti, nelze zapomínat, že je to důležitý nástroj pro dosahování cíle v boji proti hladu a absolutní chudobě. Z tohoto hlediska je třeba se zbavit iluze, že politika čistého přerozdělení existujícího bohatství může problém definitivně vyřešit. V moderní ekonomice totiž hodnota bohatství závisí v rozhodující míře na schopnosti vytvářet zisk v přítomnosti i v budoucnosti. Vytváření hodnot se jeví být nezbytnou povinností, kterou je třeba brát v úvahu, chceme-li účinně a trvale bojovat proti hmotné chudobě.

12. Postavit chudé na první místo v sobě konečně zahrnuje i to, aby se vyhradil náležitý prostor korektnímu ekonomickému myšlení na straně činitelů mezinárodního trhu, korektnímu politickému myšlení na straně institucionálních činitelů a korektnímu účastnickému myšlení schopnému zapojovat místní i mezinárodní občanskou společnost. Samotné mezinárodní organizace dnes uznávají cenný přínos a výhodu ekonomických iniciativ občanské společnosti či místní administrativy pro emancipaci a začleňování do společnosti těch vrstev obyvatelstva, které jsou často pod prahem extrémní chudoby a zároveň jsou pro oficiální pomoc těžko dosažitelné. Dějiny ekonomického rozvoje v 20. století nás učí, že dobrá rozvojová politika je ta, která se svěřuje do zodpovědnosti lidem a vytváří pozitivní synergii mezi trhy, občanskou společností a státy. Především občanská společnost přebírá rozhodující úlohu v každém procesu rozvoje, protože rozvoj je v zásadě kulturní fenomén a kultura se rodí a rozvíjí v občanské sféře.[13]

13. Jak tvrdil můj ctěný předchůdce Jan Pavel II., globalizace "má výrazně rozporný charakter"[14] a je třeba ji řídit s obezřetnou moudrostí. K takovéto formě moudrosti patří v první řadě ohled na požadavky chudých tohoto světa a překonávání existujících ostudných disproporcí mezi problémy chudoby a postupy v boji s ní, které jsou lidem k dispozici. Disproporce patří jak do řádu kulturního a politického, tak i duchovního a morálního. Ve skutečnosti se často zastavujeme u povrchních a technologických příčin chudoby, aniž bychom se zabývali důvody, jež sídlí v srdci člověka, jako je nenasytnost a omezený pohled. Problémy rozvoje, pomoci a mezinárodní spolupráce se pak řeší bez opravdové angažovanosti lidí, jako čistě technické otázky, pro něž stačí vybudovat struktury, vytvořit dohody o tarifech a nasměrovat anonymní financování. Boj proti chudobě však potřebuje muže a ženy, kteří by žili hluboké bratrství a byli by schopni doprovázet osoby, rodiny a společenství na jejich cestě autentického lidského rozvoje.

Závěr
14. V encyklice Centesimus annus Jan Pavel II. připomínal potřebu "upustit od způsobu myšlení, který pohlíží na chudé této země – jednotlivce i národy – jako na břímě a jako na nežádoucí osoby, které chtějí konzumovat to, co jiní vyrobili." Napsal: "Chudí požadují právo podílet se na využívání materiálních statků a uplatnit své pracovní schopnosti při budování spravedlivějšího a pro všechny šťastnějšího světa."[15] V současném globálním světě je stále více evidentní, že mír se vytvoří jen tehdy, když se všem zajistí možnost rozumného růstu. Deformace vznikající v nespravedlivých systémech dříve či později zaplatí všichni. Pouze pošetilost může usilovat o stavbu zlatého domu s pouští a úpadkem okolo něho. Sama globalizace není schopna vytvářet mír a v mnoha případech dokonce přináší rozdělení a konflikty. Spíše nám ukazuje potřebu, aby se orientovala na cíl hluboké solidarity, která směřuje k dobru každého a všech. V tomto smyslu je třeba vidět globalizaci jako šťastnou příležitost pro uskutečnění čehosi důležitého v boji proti chudobě a pro využívání dosud nemyslitelných zdrojů ve prospěch spravedlnosti a míru.

15. Sociální nauka církve se vždy zajímala o chudé. V době encykliky Rerum novarum to byli především dělníci nové průmyslové společnosti. Sociální nauka učitelského úřadu Pia XI., Pia XII., Jana XXIII., Pavla VI. a Jana Pavla II. vrhla světlo na nové druhy chudoby s postupně se rozšiřujícím horizontem sociální otázky až po její celosvětový rozměr.[16] Rozšíření sociální otázky až po globální dimenzi je třeba chápat nejen ve smyslu kvantitativním, ale i jako kvalitativně hlubší poznávání člověka a potřeb lidské rodiny. Proto církev pozorně sleduje současný jev globalizace a její dopad na lidskou chudobu a zároveň naznačuje nové aspekty sociální otázky, nejen v její šíři, ale i v hloubce, protože se týkají identity člověka a jeho vztahu k Bohu. Principy sociální nauky směřují k objasnění spojitosti mezi chudobou a globalizací a k vytýčení aktivit vedoucích k vytváření míru. Mezi všemi těmito principy je třeba zde připomenout zvláště upřednostňovanou lásku k chudým,[17] ve světle primátu lásky, o níž svědčí celá křesťanská tradice, počínaje prvotní církví (srov. Sk 4,32-36; 1 Kor 16,1; 2 Kor 8-9; Gal 2,10).

"Ať se každý ujme svého úkolu, a to co nejrychleji", napsal v roce 1891 Lev XIII. a dodal: "Pokud jde o církev, nikdy a nikterak nezanedbá své povinnosti."[18] Toto vědomí i dnes provází činnost církve pro chudé, v nichž vidí Krista,[19] a stále ve svém srdci slyší mandát, který dal Kníže pokoje apoštolům: "Vos date illis manducare – Vy jim dejte jíst" (Lk 9,13). Věrné této výzvě svého Pána křesťanské společenství nebude zanedbávat poskytování podpory celé lidské rodině v jejím úsilí o tvůrčí solidaritu nejen při poskytování přebytku, ale především při změně "způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, jež dnes ovládají společnost".[20] Každému Kristovu učedníkovi i každému člověku dobré vůle zasílám na začátku nového roku vroucí pozvání, aby rozšířil srdce na potřeby chudých a učinil pro jejich podporu vše, co je konkrétně možné. Axiom "vytvářet mír bojem proti chudobě" zůstává nezvratně pravdivý.

Vatikán 8. prosince 2008

Benedictus PP. XVI