Je víra překážkou radostného a svobodného života?
Vydáno dne 22. 01. 2009 
V 2. neděli v mezidobí máme přemýšlet o ctnosti čistoty. Bůh šestým přikázáním dává člověku "mantinely", které má respektovat, aby žil jako svobodná a šťastná bytost. K čistotě jsou povoláni lidé všech stavů. Naše tělo je chrámem Ducha svatého. Po křtu už nepatříme jen sobě, ale především Bohu.
2. neděle v mezidobí, cyklus B
V těchto dnech probíhá ve Velké Británii a Španělsku kampaň ateistů, kteří umístili na autobusy veřejné dopravy reklamu o tom, že Bůh pravděpodobně neexistuje, a lidé si mají užívat života. Tato provokace ukazuje na zažitý názor bezbožníků: Bůh omezuje člověka v radostném užívání života. Něco podobného namlouval satan prarodičům v ráji. Je tomu skutečně tak? Je víra překážkou radostného a svobodného života?
Ateisté útočí proti církvi zvláště v oblasti 6. přikázání. Církev se prý staví negativně vůči sexualitě. To není pravda. Církev učí tomu, jak využívat lidské sexuality podle záměrů Stvořitele. Nezřízenost i v této oblasti vede k neřestem a závislostem. Psychologové dnes již nemluví jen o závislosti na alkoholu, drogách nebo výherních automatech. Dnes mluví i o závislosti na internetové pornografii. Dávají svým pacientům rady, jak se této závislosti zbavit. Kolik dnes slyšíme o sexuálních zvrácenostech. Toto vše je dílem mentality „užívat si života“.
Můžeme si položit otázku, zda jsou tito závislí lidé svobodní a šťastní? Otrok není svobodný. Člověk, kterému vládnou pudy, nemůže být šťastný.
Bůh to dobře ví. Dává lidem mantinely, které brání tomu, aby se lidé stali otroky svých vášní.
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Dává jim příkaz: „ploďte a množte se“ (Gn 1,28). Náš katechismus uvádí (KKC 2333):
„Každý člověk, ať muž či žena, musí uznat a přijmout vlastní pohlavnost.“
Dále se v katechismu píše o manželství, trvalém svazku mezi mužem a ženou (KKC 2335):
„Spojení muže a ženy v manželství je jeden způsob, jak v těle napodobit velkodušnost a plodnost Stvořitele“
Pohlavnost se má v člověku integrovat. Pohlavnost „se stává osobní a opravdu lidskou, když je zapojena do vztahu osoby k osobě, ve vzájemném, naprostém a časově neomezeném sebedarování muže a ženy“ (KKC 2337).
Křesťan má usilovat o ctnost čistoty. Ctnost je trvalý návyk v dobrém. Úsilí o čistotu je celoživotním úkolem. Křesťan, který usiluje o ctnost čistoty „uchovává všechny síly života a lásky nedotčené“ (KKC 2338). Boj o čistotu vyžaduje, aby se člověk „naučil ovládat“ (KKC 2339). Je také třeba využít prostředků, které nám církev nabízí: sebepoznání, asketická cvičení, dodržování Božích přikázání, modlitba a svátosti, zvláště svátost Eucharistie. Úsilí o čistotu je dlouhodobým dílem, v určitém věku vyžaduje větší úsilí, zvláště v dětství a dospívání. Čistota je také „Božím darem, milostí, ovocem Ducha“ (KKC 2345), nejen úsilím člověka.
Katechismus dále uvádí (KKC 2348):
„Všichni věřící jsou povoláni, aby vedli čistý život podle svého zvláštního životního stavu.“
Existuje manželská čistota, čistota vdovská, čistota svobodných, čistota Bohu zasvěcených osob. Důležitá je čistota snoubenecká (KKC 2350):
„Snoubenci jsou povoláni žít čistotu ve zdrženlivosti ... Projevy něžnosti, vlastní manželské lásce, vyhradí pro dobu manželství. Vzájemně si budou pomáhat růst v čistotě.“
Dnešní druhé čtení vysvětluje další důvody pro úsilí o ctnost čistoty (1 Kor 6,15.19):
„Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými?“
„Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě?“
Tělo křesťana je částí mystického těla Kristova, tj. církve. Hříchy proti čistotě narušují svatost církve. Tělo křesťana v Boží milosti je chrámem Ducha svatého. Tento chrám nemáme ničit žádným hříchem. Navíc bude mít naše tělo po vzkříšení účast na Kristově slávě. Celý člověk – duše i tělo – bude mít podíl na věčné blaženosti. I to je důvod k tomu, abychom se snažili usilovat o ctnost čistoty.
Bůh člověka neomezuje, není překážkou svobody a štěstí člověka. Jen dodržováním Božích přikázání a respektováním mravních „mantinelů“, může člověk dorůstat ve svobodnou a šťastnou bytost. Ctnost čistoty je velkým darem. Je nejen Božím darem, ale vyžaduje také naše celoživotní úsilí. Nebeská sláva přece stojí za to.
V těchto dnech probíhá ve Velké Británii a Španělsku kampaň ateistů, kteří umístili na autobusy veřejné dopravy reklamu o tom, že Bůh pravděpodobně neexistuje, a lidé si mají užívat života. Tato provokace ukazuje na zažitý názor bezbožníků: Bůh omezuje člověka v radostném užívání života. Něco podobného namlouval satan prarodičům v ráji. Je tomu skutečně tak? Je víra překážkou radostného a svobodného života?
Ateisté útočí proti církvi zvláště v oblasti 6. přikázání. Církev se prý staví negativně vůči sexualitě. To není pravda. Církev učí tomu, jak využívat lidské sexuality podle záměrů Stvořitele. Nezřízenost i v této oblasti vede k neřestem a závislostem. Psychologové dnes již nemluví jen o závislosti na alkoholu, drogách nebo výherních automatech. Dnes mluví i o závislosti na internetové pornografii. Dávají svým pacientům rady, jak se této závislosti zbavit. Kolik dnes slyšíme o sexuálních zvrácenostech. Toto vše je dílem mentality „užívat si života“.
Můžeme si položit otázku, zda jsou tito závislí lidé svobodní a šťastní? Otrok není svobodný. Člověk, kterému vládnou pudy, nemůže být šťastný.
Bůh to dobře ví. Dává lidem mantinely, které brání tomu, aby se lidé stali otroky svých vášní.
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Dává jim příkaz: „ploďte a množte se“ (Gn 1,28). Náš katechismus uvádí (KKC 2333):
„Každý člověk, ať muž či žena, musí uznat a přijmout vlastní pohlavnost.“
Dále se v katechismu píše o manželství, trvalém svazku mezi mužem a ženou (KKC 2335):
„Spojení muže a ženy v manželství je jeden způsob, jak v těle napodobit velkodušnost a plodnost Stvořitele“
Pohlavnost se má v člověku integrovat. Pohlavnost „se stává osobní a opravdu lidskou, když je zapojena do vztahu osoby k osobě, ve vzájemném, naprostém a časově neomezeném sebedarování muže a ženy“ (KKC 2337).
Křesťan má usilovat o ctnost čistoty. Ctnost je trvalý návyk v dobrém. Úsilí o čistotu je celoživotním úkolem. Křesťan, který usiluje o ctnost čistoty „uchovává všechny síly života a lásky nedotčené“ (KKC 2338). Boj o čistotu vyžaduje, aby se člověk „naučil ovládat“ (KKC 2339). Je také třeba využít prostředků, které nám církev nabízí: sebepoznání, asketická cvičení, dodržování Božích přikázání, modlitba a svátosti, zvláště svátost Eucharistie. Úsilí o čistotu je dlouhodobým dílem, v určitém věku vyžaduje větší úsilí, zvláště v dětství a dospívání. Čistota je také „Božím darem, milostí, ovocem Ducha“ (KKC 2345), nejen úsilím člověka.
Katechismus dále uvádí (KKC 2348):
„Všichni věřící jsou povoláni, aby vedli čistý život podle svého zvláštního životního stavu.“
Existuje manželská čistota, čistota vdovská, čistota svobodných, čistota Bohu zasvěcených osob. Důležitá je čistota snoubenecká (KKC 2350):
„Snoubenci jsou povoláni žít čistotu ve zdrženlivosti ... Projevy něžnosti, vlastní manželské lásce, vyhradí pro dobu manželství. Vzájemně si budou pomáhat růst v čistotě.“
Dnešní druhé čtení vysvětluje další důvody pro úsilí o ctnost čistoty (1 Kor 6,15.19):
„Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými?“
„Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě?“
Tělo křesťana je částí mystického těla Kristova, tj. církve. Hříchy proti čistotě narušují svatost církve. Tělo křesťana v Boží milosti je chrámem Ducha svatého. Tento chrám nemáme ničit žádným hříchem. Navíc bude mít naše tělo po vzkříšení účast na Kristově slávě. Celý člověk – duše i tělo – bude mít podíl na věčné blaženosti. I to je důvod k tomu, abychom se snažili usilovat o ctnost čistoty.
Bůh člověka neomezuje, není překážkou svobody a štěstí člověka. Jen dodržováním Božích přikázání a respektováním mravních „mantinelů“, může člověk dorůstat ve svobodnou a šťastnou bytost. Ctnost čistoty je velkým darem. Je nejen Božím darem, ale vyžaduje také naše celoživotní úsilí. Nebeská sláva přece stojí za to.
Celá tisková zpráva |
| Zdroj: P. Jiří Urbánek 