Jsme světlem světa nebo pohoršením pro svět?
Vydáno dne 26. 02. 2009 
S pohoršením se dnes setkáváme na každém kroku, i my můžeme být pohoršením pro druhé. Pohoršení nesmíme podceňovat, neboť může být i těžkým hříchem. Křesťan nemá být pro své hříchy pohoršením pro svět. Svým životem podle vůle Boží má být světlem světa.6. neděle v mezidobí, cyklus B
Ve druhém čtení jsme slyšeli slova apoštola Pavla (1 Kor 10,32):
„Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci.“
Slovo pohoršení zní v řečtině „proskomma“ a znamená „příčina pádu“. Pohoršit tedy znamená být příčinou pádu, kamenem úrazu. Pohoršením jako bychom kladli bližnímu do cesty nějakou překážku, která by byla příčinou jeho pádu a zranění. Špatné je to zvláště tehdy, když pohoršujeme vědomě.
Katechismus definuje pohoršení jako „postoj nebo chování, které navádí druhé k páchání zla“ (KKC 2284).
Katechismus dále uvádí, že pohoršení může být i těžkým hříchem (KKC 2284):
„Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo je svým jednáním nebo opomenutím vyvolává, VĚDOMĚ uvádí druhé do těžkého hříchu.“
Těžkým pohoršením hřeší ti, kdo „mají podle přirozenosti nebo ze své funkce učit a vychovávat druhé“ (KKC 2285), tedy rodiče, kněží, učitelé a vychovatelé. Pohoršení jsou závažnější tehdy, když jsou jim vystaveny děti a mladí lidé. Pán Ježíš říká nekompromisně (Mt 18,6):
„Kdo však jedno (dítě) z těchto nepatrných, které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře.“
Kdo zneužívá svěřenou moc k nátlaku pro špatné jednání je vinen nejen pohoršením, ale je také „odpovědný za zlo, které přímo nebo nepřímo podporoval“ (KKC 2287).
Zdrojem pohoršení může být špatný zákon, špatná móda, nemravný tisk a televize, veřejné mínění. Katechismus uvádí závažná slova (KKC 2286):
„Vinni pohoršením se pak stávají ti, kteří zavádějí zákony nebo společenské struktury, které vedou k úpadku mravů a zkáze náboženského života nebo ke společenským poměrům, které přímo či nepřímo ztěžují a prakticky znemožňují křesťanské jednání ve shodě s přikázáními.“
Zde patří potratové zákony, zákony o eutanazii a registrovaném partnerství, zákony o výzkumu kmenových buněk z lidských zárodků, atd.
Nyní se vrátíme ke slovům sv. Pavla:
„Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci.“
Tedy i křesťan může být pohoršením – pro svou církev i pro ty, kteří nejsou členy církve. Každý náš hřích může mít neblahé následky. Svými hříchy můžeme přivést k pádu věřící i nevěřící. Vědomě snad o to nikdo neusiluje, ale můžeme pohoršovat i nevědomě. Měli bychom si všichni uvědomit, že zlo, které konáme, se může pro bližního stát pohoršením. Nemůžeme myslet jen na sebe, ale je třeba myslet i na druhé, co je prospěšné k jejich spáse. Opět sv. Pavel (1 Kor 10, 33):
„Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.“
Pán Ježíš nás, křesťany, vyzývá, abychom bojovali proti pokušení nesmlouvavě (Mt 5, 29):
„Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe...“
Pán Ježíš nám dále říká (Lk 17,1):
„Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí.“
Je špatné, že přicházejí pohoršení, ale je tragické, že přicházejí i od nás, křesťanů.
Cokoli konáme, má sloužit slávě Boží a užitku bližních. Máme svým životem získávat druhé pro Krista. Hlavně se musíme vyvarovat všeho, čím bychom lidem uzavírali cestu k víře. Svým životem máme bližní přivádět ke Kristu. Pokud druhé pohoršujeme, tak jim vlastně ke Kristu zavíráme dveře.
Můžeme se dnes zamyslet nad tím, jak žijeme jako jednotlivci i jako církevní obec. Jsme světlem a solí země? Nebo jsme pohoršením?
Ve druhém čtení jsme slyšeli slova apoštola Pavla (1 Kor 10,32):
„Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci.“
Slovo pohoršení zní v řečtině „proskomma“ a znamená „příčina pádu“. Pohoršit tedy znamená být příčinou pádu, kamenem úrazu. Pohoršením jako bychom kladli bližnímu do cesty nějakou překážku, která by byla příčinou jeho pádu a zranění. Špatné je to zvláště tehdy, když pohoršujeme vědomě.
Katechismus definuje pohoršení jako „postoj nebo chování, které navádí druhé k páchání zla“ (KKC 2284).
Katechismus dále uvádí, že pohoršení může být i těžkým hříchem (KKC 2284):
„Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo je svým jednáním nebo opomenutím vyvolává, VĚDOMĚ uvádí druhé do těžkého hříchu.“
Těžkým pohoršením hřeší ti, kdo „mají podle přirozenosti nebo ze své funkce učit a vychovávat druhé“ (KKC 2285), tedy rodiče, kněží, učitelé a vychovatelé. Pohoršení jsou závažnější tehdy, když jsou jim vystaveny děti a mladí lidé. Pán Ježíš říká nekompromisně (Mt 18,6):
„Kdo však jedno (dítě) z těchto nepatrných, které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře.“
Kdo zneužívá svěřenou moc k nátlaku pro špatné jednání je vinen nejen pohoršením, ale je také „odpovědný za zlo, které přímo nebo nepřímo podporoval“ (KKC 2287).
Zdrojem pohoršení může být špatný zákon, špatná móda, nemravný tisk a televize, veřejné mínění. Katechismus uvádí závažná slova (KKC 2286):
„Vinni pohoršením se pak stávají ti, kteří zavádějí zákony nebo společenské struktury, které vedou k úpadku mravů a zkáze náboženského života nebo ke společenským poměrům, které přímo či nepřímo ztěžují a prakticky znemožňují křesťanské jednání ve shodě s přikázáními.“
Zde patří potratové zákony, zákony o eutanazii a registrovaném partnerství, zákony o výzkumu kmenových buněk z lidských zárodků, atd.
Nyní se vrátíme ke slovům sv. Pavla:
„Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci.“
Tedy i křesťan může být pohoršením – pro svou církev i pro ty, kteří nejsou členy církve. Každý náš hřích může mít neblahé následky. Svými hříchy můžeme přivést k pádu věřící i nevěřící. Vědomě snad o to nikdo neusiluje, ale můžeme pohoršovat i nevědomě. Měli bychom si všichni uvědomit, že zlo, které konáme, se může pro bližního stát pohoršením. Nemůžeme myslet jen na sebe, ale je třeba myslet i na druhé, co je prospěšné k jejich spáse. Opět sv. Pavel (1 Kor 10, 33):
„Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.“
Pán Ježíš nás, křesťany, vyzývá, abychom bojovali proti pokušení nesmlouvavě (Mt 5, 29):
„Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe...“
Pán Ježíš nám dále říká (Lk 17,1):
„Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí.“
Je špatné, že přicházejí pohoršení, ale je tragické, že přicházejí i od nás, křesťanů.
Cokoli konáme, má sloužit slávě Boží a užitku bližních. Máme svým životem získávat druhé pro Krista. Hlavně se musíme vyvarovat všeho, čím bychom lidem uzavírali cestu k víře. Svým životem máme bližní přivádět ke Kristu. Pokud druhé pohoršujeme, tak jim vlastně ke Kristu zavíráme dveře.
Můžeme se dnes zamyslet nad tím, jak žijeme jako jednotlivci i jako církevní obec. Jsme světlem a solí země? Nebo jsme pohoršením?
Celá tisková zpráva |
| Zdroj: P. Jiří Urbánek 