Mravní zákon - požehnání nebo břemeno?

Tématem dnešního kázání (3. neděle postní) je mravní zákon. Ten dělíme na přirozený a zjevený. Zjeveným mravním zákonem je Starý zákon, jehož součástí je Desatero. Vrcholem zjeveného zákona je Nový zákon, který je v celistvosti obsažen v novém přikázání lásky.
 

3. neděle postní, cyklus B

  V prvním čtení jsme slyšeli o vyhlášení Desatera. Desatero je mravní zákon.
 O mravních zákonech budeme dnes mluvit. Katechismus definuje zákon jako „pravidlo chování vydané příslušnou autoritou vzhledem k obecnému blahu“ (KKC 1951). Zákon tedy prohlašuje autorita  ke společnému blahu společenství.
  „Mravní zákon je dílo Boží moudrosti“ (KKC 1950). Tertulián vyzvedává vyjímečnost člověka mezi živými tvory:
  „Člověk se jako jediný mezi živými bytostmi může chlubit, že byl hoden dostat zákon od Boha.“
  Mravní zákon dělíme na přirozený a zjevený.

  Přirozený mravní zákon „ukazuje první a podstatná pravidla, která řídí mravní život“ (KKC 1955). O přirozeném mravním zákoně napsal výstižná slova sv. Tomáš Akvinský:
  „Přirozený zákon není nic jiného než světlo rozumu vlité do nás Bohem. Díky jemu poznáváme, co máme dělat a čemu je nutno se vyhnout. Toto světlo nebo tento zákon daroval Bůh lidským tvorům.“
  Přirozený zákon je v srdci každého člověka (i nevěřícího), je všeobecný ve svých příkazech a závazný pro všechny lidi. Každý člověk chápe, že má jednat dobře a varovat se zlého. Ne však všichni lidé vnímají požadavky přirozeného zákona jasně.
  Přirozený zákon je neměnný, i když dnes se jeho zásady popírají. Nelze jej zničit ani vyrvat z lidského srdce (viz KKC 1958). Hlavní příkazy jsou uvedeny v Desateru Božích přikázání, které je proto závazné i pro křesťany.

  Protože lidský hřích otupil vnímání přirozeného mravního zákona, rozhodl se Bůh tento zákon znovu zjevit. Prvním stupněm zjeveného mravního zákona je Starý zákon. Krásně to vystihl sv. Augustin ve svém výkladů žalmů:
  „Bůh napsal na desky zákona to, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích.“
  Bůh připomněl příkazy přirozeného zákona ve Starém zákoně, zvláště v přikázáních Desatera, která „zakazují, co odporuje lásce k Bohu a bližnímu, a předpisují, co je v ní podstatné“ (KKC 1962). Starý zákon jen ukazoval hřích, neměl však sílu hřích odstranit. Starý zákon je vlastně „přípravou na evangelium“ (KKC 1964).

  Nový (evangelijní) zákon je „dílem Kristovým a je vyjádřen především v horském kázání; je také dílem Ducha svatého“ (KKC 1965). Nový zákon je naplněním přikázání Starého zákona. Nový zákon „nepřidává nová, vnější přikázání, nýbrž jeho obnova jde až ke kořeni jednání, k srdci, kde člověk volí mezi čistým a nečistým“ (KKC 1968). Pán Ježíš nám zjevil smysl jednotlivých přikázání, ukázal nám na důležitost správných postojů srdce.

  Nový zákon je ve své celistvosti obsažen v novém přikázání Ježíše Krista (Jan 13,34):
  „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“
  Nový zákon nespočívá v liteře, je zákonem lásky, neboť nás učí jednat z lásky a ne ze strachu. Je zákonem milosti, neboť nám uděluje skrze víru a svátosti sílu milosti k dobrému jednání. Je také zákonem svobody, neboť nás vede ke pravé svobodě Božích dětí.

  Važme si proto Nového zákona, Desatera i nového přikázání lásky. Je to pro nás velký poklad. Tyto zákony nás učí žít jako lidi, kteří jsou stvořeni k Božímu obrazu, učí nás žít jako křesťany, kteří mají následovat Krista zvláště v lásce k bližním.
  Boží zákon a přikázání nejsou nepříjemnými břemeny, ale jsou prostředky k tomu, abychom žili šťastně již zde na zemi a plně šťastni u Boha v nebi.