Kde není lítosti, není možné odpuštění.
Vydáno dne 07. 04. 2009 
V době postní se často mluví o hříchu a o Božím milosrdenství. Odpovědí člověka na Boží nabídku spásy je obrácení. Lépe je konat pokání ze své vůle, než být k tomu doveden Božím trestem. I Boží trest je projevem Božího milosrdenství.
4. neděle postní, cyklus B
Slova Bůh a člověk bychom mohli nahradit slovy milosrdenství a hřích. Texty Písma svatého obsahují mnoho veršů, které na jedné straně vykreslují Boží lásku a na druhé straně hříšnost lidského pokolení. O Božím milosrdenství jsme slyšeli i dnes. Svatý Pavel píše v listě Efesanům (Ef 2,4):
„Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou.“
Pán Ježíš řekl Nikodémovi (Jan 3.16):
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Bůh miluje člověka, i když ho člověk uráží svými hříchy. Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Bůh chce zachránit každého člověka a všechno pro to dělá. Sám ho volá ke změně života skrze svědomí, dává mu vnuknutí, oslovuje ho svým Slovem, lidmi a životními okolnostmi. Bůh nás chce mít všechny v nebi a dělá pro nás všechno, abychom věčného života jednou dosáhli. Vždyť proto nám dal svého jednorozeného Syna.
Tato Boží snaha však vyžaduje odpověď člověka. Svatý Augustin o tom napsal:
„Bůh, který nás stvořil bez nás, nechtěl nás spasit bez nás.“
O tom, že jsme na světě, rozhodl Bůh s našimi rodiči. Ale o vlastní spáse se musíme rozhodnout sami. Odpovědí člověka na nabídku spásy je obrácení. Jak uvádí katechismus (KKC 1848):
„Obrácení vyžaduje, aby člověk byl přesvědčen, že zhřešil.“
Bůh svým Slovem a Duchem svatým osvěcuje nitro člověka. Pod tímto „Božím rentgenem“ člověk vidí na své duši to, co na ní nemá být – hřích. Katechismus o tom také píše (KKC 1848):
„Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo.“
Bůh ukazuje člověku jeho hřích a dává mu milost nápravy. Bůh pro své milosrdenství chce hříšníkovi odpustit. Hříšník musí poznaný hřích uznat, vyznat, litovat a toužit změnit svůj život. Přidáme-li k tomu vykonané pokání, máme všechny části svátosti smíření.
Představme si, že by nám Bůh dal naše hříchy jen poznat, bez možnosti konat pokání. To také jednou prožijeme po své smrti při soukromém soudu. Tam poznáme dobro i zlo, které jsme za života vykonali. Tam bude jen poznání hříchů bez možnosti nápravy. Pokud z Božího milosrdenství půjdeme do očistce, budeme se spoléhat jen na pomoc Boha, svatých a lidí na zemi.
Avšak pokud žijeme zde na světě, můžeme za své hříchy konat pokání. I to je velké dobrodiní Božího milosrdenství. Uznáním a upřímným vyznáním hříchů můžeme vše napravit. Příkladem pokání je král David. Ten se dopustil cizoložství a zabití. Bůh k němu poslal proroka Nátana, který ho osvědčuje z těchto hříchů. David vyznává (1S 12,13):
„Zhřešil jsem proti Hospodinu.“
Bůh mu odpouští, musí se však smířit se smrtí syna vzešlého z cizoložství.
Existuje i možnost, že člověk nechce o svých hříších slyšet. Neposlouchá své svědomí, snaží se ho umlčet světskou zábavou nebo alkoholem.
Kde není lítosti, není možné odpuštění. Zatvrzelost přivolává Boží trest, který je také velkým projevem Božího milosrdenství. To prožil izraelský národ, jak jsme to slyšeli v prvním čtení.
Izrael neustále hřešil vůči svému Bohu. Proroky, kteří měli lid uvést na správnou cestu, neposlouchal a vraždil. Až se kalich naplnil (2 Kron 36,16):
„Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku.“
Když selhaly všechny prostředky, aby se lid vrátil ke svému Bohu „po dobrém“, přichází Boží trest. Chrám a Jeruzalém je zničen, lid odveden do babylonského zajetí. Lid ztrácí místo Boží přítomnosti i zaslíbenou zem. To byla národní a náboženská katastrofa. Takto chce Bůh vést Izrael k uznání své nevěrnosti a k obrácení. Po sedmdesáti letech Kýros propouští lid zpět do zaslíbené země.
Boží milosrdenství nám ukazuje náš hřích. Je třeba přijmout nabídku a konat pokání. Uznat, vyznat a litovat svůj hřích, nejlépe ve svátosti smíření, kterou máme přijmout před velikonočními svátky. Lépe je konat pokání z vlastní vůle, než být k obrácení přiveden skrze bolestný Boží zásah. Oboje je však dílem Božího milosrdenství, které bychom měli denně velebit.
Slova Bůh a člověk bychom mohli nahradit slovy milosrdenství a hřích. Texty Písma svatého obsahují mnoho veršů, které na jedné straně vykreslují Boží lásku a na druhé straně hříšnost lidského pokolení. O Božím milosrdenství jsme slyšeli i dnes. Svatý Pavel píše v listě Efesanům (Ef 2,4):
„Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou.“
Pán Ježíš řekl Nikodémovi (Jan 3.16):
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Bůh miluje člověka, i když ho člověk uráží svými hříchy. Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Bůh chce zachránit každého člověka a všechno pro to dělá. Sám ho volá ke změně života skrze svědomí, dává mu vnuknutí, oslovuje ho svým Slovem, lidmi a životními okolnostmi. Bůh nás chce mít všechny v nebi a dělá pro nás všechno, abychom věčného života jednou dosáhli. Vždyť proto nám dal svého jednorozeného Syna.
Tato Boží snaha však vyžaduje odpověď člověka. Svatý Augustin o tom napsal:
„Bůh, který nás stvořil bez nás, nechtěl nás spasit bez nás.“
O tom, že jsme na světě, rozhodl Bůh s našimi rodiči. Ale o vlastní spáse se musíme rozhodnout sami. Odpovědí člověka na nabídku spásy je obrácení. Jak uvádí katechismus (KKC 1848):
„Obrácení vyžaduje, aby člověk byl přesvědčen, že zhřešil.“
Bůh svým Slovem a Duchem svatým osvěcuje nitro člověka. Pod tímto „Božím rentgenem“ člověk vidí na své duši to, co na ní nemá být – hřích. Katechismus o tom také píše (KKC 1848):
„Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo.“
Bůh ukazuje člověku jeho hřích a dává mu milost nápravy. Bůh pro své milosrdenství chce hříšníkovi odpustit. Hříšník musí poznaný hřích uznat, vyznat, litovat a toužit změnit svůj život. Přidáme-li k tomu vykonané pokání, máme všechny části svátosti smíření.
Představme si, že by nám Bůh dal naše hříchy jen poznat, bez možnosti konat pokání. To také jednou prožijeme po své smrti při soukromém soudu. Tam poznáme dobro i zlo, které jsme za života vykonali. Tam bude jen poznání hříchů bez možnosti nápravy. Pokud z Božího milosrdenství půjdeme do očistce, budeme se spoléhat jen na pomoc Boha, svatých a lidí na zemi.
Avšak pokud žijeme zde na světě, můžeme za své hříchy konat pokání. I to je velké dobrodiní Božího milosrdenství. Uznáním a upřímným vyznáním hříchů můžeme vše napravit. Příkladem pokání je král David. Ten se dopustil cizoložství a zabití. Bůh k němu poslal proroka Nátana, který ho osvědčuje z těchto hříchů. David vyznává (1S 12,13):
„Zhřešil jsem proti Hospodinu.“
Bůh mu odpouští, musí se však smířit se smrtí syna vzešlého z cizoložství.
Existuje i možnost, že člověk nechce o svých hříších slyšet. Neposlouchá své svědomí, snaží se ho umlčet světskou zábavou nebo alkoholem.
Kde není lítosti, není možné odpuštění. Zatvrzelost přivolává Boží trest, který je také velkým projevem Božího milosrdenství. To prožil izraelský národ, jak jsme to slyšeli v prvním čtení.
Izrael neustále hřešil vůči svému Bohu. Proroky, kteří měli lid uvést na správnou cestu, neposlouchal a vraždil. Až se kalich naplnil (2 Kron 36,16):
„Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku.“
Když selhaly všechny prostředky, aby se lid vrátil ke svému Bohu „po dobrém“, přichází Boží trest. Chrám a Jeruzalém je zničen, lid odveden do babylonského zajetí. Lid ztrácí místo Boží přítomnosti i zaslíbenou zem. To byla národní a náboženská katastrofa. Takto chce Bůh vést Izrael k uznání své nevěrnosti a k obrácení. Po sedmdesáti letech Kýros propouští lid zpět do zaslíbené země.
Boží milosrdenství nám ukazuje náš hřích. Je třeba přijmout nabídku a konat pokání. Uznat, vyznat a litovat svůj hřích, nejlépe ve svátosti smíření, kterou máme přijmout před velikonočními svátky. Lépe je konat pokání z vlastní vůle, než být k obrácení přiveden skrze bolestný Boží zásah. Oboje je však dílem Božího milosrdenství, které bychom měli denně velebit.
Celá tisková zpráva |
| Zdroj: P. Jiří Urbánek 