Svaté přijímání - jeho nutnost a ovoce
Vydáno dne 26. 08. 2009 
Na žádost několika věřících budu pokračovat ve zveřejňování svých nedělních kázání. Tématem 20. neděle v mezidobí bylo svaté přijímání - jeho nutnost a ovoce. Kázání končí citací promluvy svatého faráře arského, patrona Roku kněží.20. neděle v mezidobí, cyklus B
Dnes jsme v evangeliu slyšeli Ježíšovu nejkrásnější řeč o Eucharistii. Tématem dnešního kázání má být nutnost svatého přijímání a jeho ovoce.
Pán Ježíš se na nás obrací s naléhavou výzvou (Jan 6,53):
„Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev nebudete mít v sobě život.“
Svaté přijímání, přijímání svátosti Eucharistie je podmínkou dosažení spásy:
(Jan 6,54.58):
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.“
„Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“
Chvíle svatého přijímání je velká a svatá. Přijímáme samotného Boha. Apoštol Pavel nás vybízí, abychom nejprve zpytovali svědomí, zda nepřijímáme svátostného Krista nehodně (1 Kor 11,27-29). I katechismus uvádí tato slova (KKC 1385):
„Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření, dříve než přistoupí k přijímání.“
Přípravou na svaté přijímání je také eucharistický půst jednu hodinu před přijímáním, kdy nemáme nic jíst a pít, kromě vody a léků. I naše chování a slušný oděv vyjadřují úctu ke svátostnému Kristu.
Přijímat Krista máme minimálně jedenkrát za rok, nejlépe ve velikonočním období, a být na to připraveni svátosti smíření. Pro toho, kdo má Ježíše rád, to však jistě nestačí. Církev doporučuje věřícím, „aby přijímali Eucharistii v neděli a ve sváteční dny nebo ještě častěji, ano i každý den“ (KKC 1389). Ježíš je svátostně přítomen pod každou způsobou, proto stačí přijímat jen pod jednou způsobou, způsobou chleba. Plněji je však svátostné znamení vyjádřeno přijímáním pod obojí způsobou.
Jaké jsou ovoce svatého přijímání?
Přijímáním roste naše spojení s Kristem. Pán Ježíš o tom řekl (Jan 6,56):
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“
Bez tohoto pravidelného sjednocení s Kristem, nemůže vést solidní duchovní život. Svaté přijímání je předchutí nebe, předchutí sjednocení s Kristem v lásce v nebi.
Přijímáním uchováváme, rozmnožujeme a obnovujeme křestní milost.
„Růst křesťanského života vyžaduje, aby byl živen eucharistickým přijímáním, chlebem našeho putování až do chvíle smrti, kdy nám bude dán jako pokrm na cestu viatikum“(KKC 1392).
Přijímáním zahlazujeme lehké hříchy a uchováváme se před těžkými hříchy.
Přijímáním Eucharistie posilujeme lásku ke Kristu a zbavujeme se nezřízeného lpění na tvorech. Zahlazení lehkých hříchů je závislé na tom, s jakou úctou a láskou Krista přijímáme. Posílením lásky ke Kristu se do budoucna uchováváme před těžkými hříchy. Kdo Krista miluje, těžko těžce zhřeší. Eucharistie však není zaměřena na odpuštění těžkých hříchů, k tomu slouží svátost smíření.
Přijímáním se navzájem sjednocujeme. Tím, že se sjednocujeme s Kristem, zároveń se sjednocujeme i mezi sebou. Přijímáním obnovujeme své přivtělení k církvi, které bylo uskutečněno přijetím svátosti křtu. Eucharistie utváří církev.
Přijímáním se zavazujeme ke službě potřebným.
Kristus, kterého přijímáme, v nás probouzí svou lásku k potřebným.
Východní církve, které nejsou v plném společenství s katolickou církvi, mají pravé svátosti a svátostné kněžství. Se souhlasem církevní autority a za vhodných okolností lze u těchto církví přijímat Eucharistii. Církvím, které vznikly z reformace na křesťanském Západě, chybí svátost kněžství, a proto nemají ani svátost Eucharistie. Pro katolické křesťany není „možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími“ (KKC 1400).
Dnes jsme slyšeli o nutnosti přijímání svátosti Eucharistie i o velkých plodech svatého přijímání. Na závěr nechme promluvit svatého faráře arského, patrona Roku kněží:
„Když se nám dobrý Bůh chtěl dát ve svátosti své lásky, vložil do nás touhu, kterou dokáže naplnit jen on sám. Vedle této krásné svátosti jsme my jako onen člověk, který žízní umírá u řeky, ač by mu přece stačilo jen to, aby svá ústa ponořil do vody. Jsme jako člověk, který vedle pokladů zůstává chudý a přece by mu stačilo pouze natáhnout ruku k onomu pokladu.
Kdo správně přijímá Krista, ztrácí se v Bohu jako se ztrácí kapka vody v oceánu. Není možné je od sebe oddělit. Kdo z nás, milé děti, by se nechtěl navěky ztratit v této propasti lásky? V soudný den uvidíme Tělo svého Pána zářit skrze proslavená těla těch, kdo ho zde na zemi hodně přijímali.“
Dnes jsme v evangeliu slyšeli Ježíšovu nejkrásnější řeč o Eucharistii. Tématem dnešního kázání má být nutnost svatého přijímání a jeho ovoce.
Pán Ježíš se na nás obrací s naléhavou výzvou (Jan 6,53):
„Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev nebudete mít v sobě život.“
Svaté přijímání, přijímání svátosti Eucharistie je podmínkou dosažení spásy:
(Jan 6,54.58):
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.“
„Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“
Chvíle svatého přijímání je velká a svatá. Přijímáme samotného Boha. Apoštol Pavel nás vybízí, abychom nejprve zpytovali svědomí, zda nepřijímáme svátostného Krista nehodně (1 Kor 11,27-29). I katechismus uvádí tato slova (KKC 1385):
„Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření, dříve než přistoupí k přijímání.“
Přípravou na svaté přijímání je také eucharistický půst jednu hodinu před přijímáním, kdy nemáme nic jíst a pít, kromě vody a léků. I naše chování a slušný oděv vyjadřují úctu ke svátostnému Kristu.
Přijímat Krista máme minimálně jedenkrát za rok, nejlépe ve velikonočním období, a být na to připraveni svátosti smíření. Pro toho, kdo má Ježíše rád, to však jistě nestačí. Církev doporučuje věřícím, „aby přijímali Eucharistii v neděli a ve sváteční dny nebo ještě častěji, ano i každý den“ (KKC 1389). Ježíš je svátostně přítomen pod každou způsobou, proto stačí přijímat jen pod jednou způsobou, způsobou chleba. Plněji je však svátostné znamení vyjádřeno přijímáním pod obojí způsobou.
Jaké jsou ovoce svatého přijímání?
Přijímáním roste naše spojení s Kristem. Pán Ježíš o tom řekl (Jan 6,56):
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“
Bez tohoto pravidelného sjednocení s Kristem, nemůže vést solidní duchovní život. Svaté přijímání je předchutí nebe, předchutí sjednocení s Kristem v lásce v nebi.
Přijímáním uchováváme, rozmnožujeme a obnovujeme křestní milost.
„Růst křesťanského života vyžaduje, aby byl živen eucharistickým přijímáním, chlebem našeho putování až do chvíle smrti, kdy nám bude dán jako pokrm na cestu viatikum“(KKC 1392).
Přijímáním zahlazujeme lehké hříchy a uchováváme se před těžkými hříchy.
Přijímáním Eucharistie posilujeme lásku ke Kristu a zbavujeme se nezřízeného lpění na tvorech. Zahlazení lehkých hříchů je závislé na tom, s jakou úctou a láskou Krista přijímáme. Posílením lásky ke Kristu se do budoucna uchováváme před těžkými hříchy. Kdo Krista miluje, těžko těžce zhřeší. Eucharistie však není zaměřena na odpuštění těžkých hříchů, k tomu slouží svátost smíření.
Přijímáním se navzájem sjednocujeme. Tím, že se sjednocujeme s Kristem, zároveń se sjednocujeme i mezi sebou. Přijímáním obnovujeme své přivtělení k církvi, které bylo uskutečněno přijetím svátosti křtu. Eucharistie utváří církev.
Přijímáním se zavazujeme ke službě potřebným.
Kristus, kterého přijímáme, v nás probouzí svou lásku k potřebným.
Východní církve, které nejsou v plném společenství s katolickou církvi, mají pravé svátosti a svátostné kněžství. Se souhlasem církevní autority a za vhodných okolností lze u těchto církví přijímat Eucharistii. Církvím, které vznikly z reformace na křesťanském Západě, chybí svátost kněžství, a proto nemají ani svátost Eucharistie. Pro katolické křesťany není „možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími“ (KKC 1400).
Dnes jsme slyšeli o nutnosti přijímání svátosti Eucharistie i o velkých plodech svatého přijímání. Na závěr nechme promluvit svatého faráře arského, patrona Roku kněží:
„Když se nám dobrý Bůh chtěl dát ve svátosti své lásky, vložil do nás touhu, kterou dokáže naplnit jen on sám. Vedle této krásné svátosti jsme my jako onen člověk, který žízní umírá u řeky, ač by mu přece stačilo jen to, aby svá ústa ponořil do vody. Jsme jako člověk, který vedle pokladů zůstává chudý a přece by mu stačilo pouze natáhnout ruku k onomu pokladu.
Kdo správně přijímá Krista, ztrácí se v Bohu jako se ztrácí kapka vody v oceánu. Není možné je od sebe oddělit. Kdo z nás, milé děti, by se nechtěl navěky ztratit v této propasti lásky? V soudný den uvidíme Tělo svého Pána zářit skrze proslavená těla těch, kdo ho zde na zemi hodně přijímali.“
Celá tisková zpráva |
| Zdroj: P. Jiří Urbánek 