"Rád slavím mši svatou," říká generální vikář naší diecéze Mons. Martin David

Ne každému je asi jasné, co ta funkce generálního vikáře obnáší nebo co je její náplní…
Náplní funkce generálního vikáře je být zástupcem biskupa, říká se někdy, že generální vikář je alter ego neboli druhé já biskupa. To znamená, že generální vikář zastupuje biskupa ve věcech jednání s úřady, ve věcech řízení biskupského úřadu, generální vikář je moderátorem kurie (biskupství), tedy vlastně člověkem, který má na starosti zaměstnance biskupství. Kromě toho generální vikář také zastupuje biskupa v některých jednáních s farnostmi, schvaluje různé smlouvy, které podléhají tzv. ordinariátnímu schválení, tedy schválení biskupa nebo generálního vikáře, a když je potřeba, také navštěvuje farnosti. To je tedy zhruba náplní práce generálního vikáře.

Jak velký je to rozdíl: běžná pastorační činnost kněze ve farnosti a ta úřednická, kdy ten kněz sedí za stolem a prakticky se s lidmi dostává do kontaktu jen pracovně?
Je to velký rozdíl! A je to jedna z těch věcí, na které jsem si ještě úplně nezvykl. V běžné pastoraci má člověk kolem sebe společenství farnosti – konkrétní lidí, pro které žije, se kterými žije, děti vyučuje náboženství, vede katecheze ke svátostem atd. Oproti tomu je služba generálního vikáře vedena spíše v úřední rovině. Samozřejmě kolem sebe mám též konkrétní lidi, kteří se mnou pracují na biskupství, ale už to není ta farnost, je to vlastně úplně jiná rovina, taková…

Firma.
Firma… Neřekl bych… I když ano, svým způsobem ano. Čili ten rozdíl mezi tou činností kněze ve farnosti a činností kněze ve funkci generálního vikáře je veliký. Ano.

Zažil jste takové skoky: z běžného života do semináře, potom ze semináře do pastorační činnosti, teď z té pastorační činnosti do funkce generálního vikáře. Který z těch kroků byl takový nejmarkantnější?
Skoro bych řekl, že na stejné úrovně je ten přeskok ze semináře do pastorace a teď ten přeskok z pastorace do úřadu, protože jsou to roviny vždycky úplně odlišné. Seminář byl jakási uzavřená komunita lidí, bohoslovců, kde jsme žili, kde jsme studovali a pak jsme přišli do pastorace. To je ta praxe, na kterou jsme se připravovali, ale je to úplně něco jiného, než to, co jsme žili v semináři. A teď ten přeskok z pastorace do funkce generálního vikáře je zas něco úplně jiného. Možná bych to postavil vedle sebe na stejnou úroveň: jak ze semináře do pastorace, tak z pastorace do úřadu generálního vikáře.

Předhazuje vám někdo, třeba ze srandy, že jste nejmladší generální vikář v republice?
Pozor, nejsem nejmladším generálním vikářem v republice, i když jsem jím chviličku byl, to je pravda. Nejmladším generálním vikářem je otec Stanislav Přibyl, redemptorista, který je ještě o rok mladší než já a který byl několik měsíců po mém jmenování jmenován generálním vikářem biskupství litoměřického.

Takže ne Benjamin, ale Josef.
Ano, jsem druhý nejmladší, i když je pravda, že to společenství generálních vikářů – občas se scházíme s kolegy z ostatních diecézí – v posledních letech, nebo se dá spíš říct v posledních měsících, celkem hodně omládlo. V hradecké diecézi je generálním vikářem P. Tomáš Holub, který asi o tři čtyři roky starší než já, v litoměřické otec Stanislav Přibyl a v olomoucké arcidiecézi od loňského roku otec Josef Nuzík, jako druhý generální vikář olomouckého arcibiskupství, který je také jen o pár roků starší. Čili je teď mezi generálními vikáři taková mladší generace.

Mladá krev. Jakými farnostmi jste předtím prošel?
Těch farností nebylo mnoho, kterými jsem prošel. Jako novokněz jsem nastoupil do Opavy, farnosti Panny Marie, ke konkatedrále, kde v té době byl děkanem Mons. Josef Veselý. U něho jsem dva roky kaplanoval. Byly to dva roky velice krásné služby. Opava je hezké město, samotná farnost Panny Marie je velice živá, takže to byla služba, ve které jsem se mohl hodně naučit. A kromě toho, že jsem působil ve farnosti Panny Marie, tak už jsem jako kaplan z Opavy dojížděl do Stěbořic, které jsou asi sedm kilometrů od Opavy. Tam v té době nebyl kněz, takže farnost byla spravována z Opavy excurendo, a potom v roce 2002, po dvou letech mé kaplanské služby, se otec biskup rozhodl mě ustanovit jako administrátora ve Stěbořicích, takže jsem vlastně přišel do prostředí, které jsem svým způsobem znal. A ve Stěbořicích jsem vydržel až do roku 2008, takže to bylo moje první samostatné místo a z tohoto mého prvního samostatného místa si mě potom otec biskup povolal na biskupství.

A pocházíte odkud?
Pocházím z maličké farnosti v Podbeskydí, resp. v tzv. Lašsku. Farnost se jmenuje Ženklava, je to farnost mezi Štramberkem a Veřovicemi, samotná Ženklava má něco málo přes osm set obyvatel, do kostela tu v neděli chodí asi padesát až šedesát lidí.

Teď taková klasická otázka pro kněze: vaše cesta ke kněžství? Byla okamžitá, nebo to byla cesta zrání?
Cesta ke kněžství byla cesta zrání, byla to dlouhá cesta, nejsem z těch, kteří by se pro kněžství rozhodli hned po střední škole. Já jsem po střední škole šel pracovat, vyučil jsem se jako mechanik strojů a zařízení na středním odborném učilišti s maturitou v Tatře Kopřivnici. Nastoupil jsem potom v Tatře Kopřivnici v roce 1988 a tam jsem dva roky odpracoval, resp. odpracoval jsem rok, pak jsem nastoupil v r. 1989 na dvouletou vojenskou službu. Po vojně jsem se do Tatry vrátil a ještě rok jsem tam pracoval. V té době už jsem dálkově studoval teologii, a tak mě začala myšlenka té kněžské služby přitahovat. Velký význam pro mě mělo, že jsem viděl kolem sebe příklady několika vzácných kněží, kteří mě vedli. Ve farnosti to byl P. Pavel Hyvnar, který byl zároveň novojičínským děkanem. Nebo ve Štramberku, kam jsem chodil na základní školu a do náboženství, to byl dominikán P. Česlav Plachý, nebo salesián P. Václav Altrichter. Takže ty věci se mi nějak začaly skládat, spojovat dohromady, až nakonec ve mně uzrálo to rozhodnutí a v roce 1993 jsem si podal přihlášku do semináře.

Můžete říct, kterou svátost nejraději udělujete nebo co ze své kněžské služby máte nejraději?
Ze svátostí mám určitě nejraději eucharistii. Rád slavím mši svatou. Jednak proto, že je to, jak se říká v jednom koncilním dokumentu, pramen a vrchol života církve, a také proto, že je eucharistie velice blízce spojena právě se svátostí kněžství.

Jednou jeden mladý kněz povídal, že to, na co se do kněžství v semináři nejvíc těšil, teď dělá jakoby nejméně rád, zato však miluje to, z čeho spíš měl obavu. Je to i Váš případ?
Myslím, že to můj případ není. To, na co jsem se opravdu těšil, bylo už zmiňované slavení mše svaté, a musím říct, že to dělám stále opravdu moc rád. A naopak ty věci, ze kterých jsem měl obavu, se mi podařilo v některých případech překonat, a v některých ta obava zůstává stále. Například při přípravě kázání je ve mně vždycky taková obava, nebo bázeň z toho, že nebudu mít co říct nebo že tomu, co chci říct, lidé neporozumí.

Teď bych se chtěl zeptat: Martin. David. Dvě taková jména. Co byste si vzal od svatého Martina? Kromě svatosti?
Na svatém Martinovi je určitě obdivuhodné jednak jeho milosrdné srdce, to milosrdenství projevované v životě, tzn., že žil nesobecky, žil pro druhé. A druhá věc, které si na něm vážím, je to, že přestože byl biskup, tak dokázal žít ve veliké pokoře, v prostotě života, v jednoduchosti. To jsou věci, které mě na svatém Martinovi fascinují, které se mi na něm líbí.

Král David?
Král David, jak víme, se dostal ke kralování ze služby, resp. z práce betlémského pastýře. A musím říct, že jsem si, když jsem přišel na biskupství, připadal tak trochu jako ten mladičký pastýř David. To když jsem přišel do prostředí, které mi bylo velice málo známé a musel jsem se v něm zorientovat a začít žít. Takže v tomto smyslu si myslím, že zas mám cosi blízkého nebo nějakou tu spojitost s tím mladíčkem Davidem, který se od svých ovcí dostal do nejvyšší funkce, nebo chcete-li do nejvyššího úřadu v izraelském národě.

Co koníčky, má na ně generální vikář čas, pěstovat je? Jako může je mít, ale může je i pěstovat?
Může je mít, určitě… Mým koníčkem je hudba, rád poslouchám jednak vážnou hudbu – mám rád Antonína Dvořáka. Rád si poslechnu ale i hudbu jinou, rád si zajdu v Ostravě na koncert – koncem roku jsem byl například na koncertě vokální skupiny Čtyřtet. Rád si zajdu třeba na Bratry Ebeny, na Hradišťan nebo na Jarka Nohavicu, ale taky na hudbu klasickou. Nabídka koncertů je tady v Ostravě veliká. Mám rád hudbu a mám rád hory, takže když mám někdy trošku více času, tak si rád vyrazím do hor, z Ostravy je to relativně blízko do Beskyd, tak se rád kochám pohledem na krásnou beskydskou přírodu.

Nejvyšší hora, na které jste byl?
Nejvyšší hora, na které jsem byl, byla v Dolomitech před dvěma lety na dovolené, kde jsme byli spolu s kněžími, a byla to Toffana di Mezzo. Ta měla, myslím si, něco málo přes tři tisíce metrů.

Když jste takový milovník hudby, přistihl jste se někdy, že posloucháte chrámový sbor kritickým uchem?
Tak, i když jsem milovník hudby, nejsem nějak velký odborník. Samozřejmě poznám nebo slyším, když je něco falešně nebo když je něco zazpíváno špatně, ale někdy i hudba, ve které je třeba sem tam nějaká chybička, což se při doprovodu liturgie může stát, tak někdy i taková hudba zní velice krásně, protože je těmi lidmi zazpívána od srdce a stálo je to spoustu námahy a spoustu přípravy. A i takováto hudba, která není třeba úplně dokonalá, určitě přispěje ke kráse liturgie a k oslavě Boží.

To je pěkně řečeno tak, aby čtenáři z řad zpěváků neměli strach, až k nim přijedete. Na závěr, máte nějaké přání pro čtenáře Okna? Nejen ty zpívající? Třeba do nového roku?
Pokud by to mělo být přání do nového roku, tak by to mohlo být to, co se říká při liturgii po Otčenáši, kdy v embolismu prosíme: „Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme příchod našeho Spasitele Ježíše Krista.“ To bych chtěl přát Vám, sobě a určitě i všem čtenářům Okna.

Děkuji za rozhovor.

Generální vikář

   V každé diecézi biskup ustanovuje generálního vikáře – kněze, který má řádnou moc podle církevních zákonů a který pomáhá biskupovi v řízení celé diecéze. Generální vikář je především výkonným pracovníkem, dalo by se říci manažerem biskupství. Jedná v konkrétních záležitostech s farnostmi a kněžími, zařizuje smlouvy, rozhoduje v právních a obchodních záležitostech, jedná se státními úředníky a představiteli místní samosprávy či s jinými subjekty veřejného života. Podléhá plně biskupovi a také jej v případě jeho nepřítomnosti zastupuje.