Benedikt XVI. o odkazu Otce kardinála Tomáše Špidlíka

Vatikán. „Život žitý jako přikázání lásky,“ tak popsal Benedikt XVI. pozemskou cestu kardinála Tomáše Špidlíka, jehož pohřební obřady se 20.4.2010 konaly ve Vatikánské bazilice. Prostor před oltářem katedry byl zaplněn zástupem těch, kdo se přišli rozloučit. Kardinál Miloslav Vlk a mnozí další kardinálové, žijící v Římě, spolubratři z Tovaryšstva Ježíšova, členové jeho komunity v Centru Aletti, diplomaté v čele s českým velvyslancem při Svatém stolci, zástupci vlády a prezidentské kanceláře ČR, komunita české papežské koleje Nepomucenum, přátelé kardinála Špidlíka z východních a pravoslavných církví, a velké množství lidí mnoha národností, kteří ho poznali jako laskavého člověka a nositele Kristova kněžství.

Po mši svaté, kterou sloužil děkan kardinálského sboru kard. Angelo Sodano, pronesl homilii Benedikt XVI. Ten také předsedal obřadu posledního rozloučení.

Svatý otec ve své promluvě mimo jiné poukázal na podobnost mezi zesnulým kardinálem Špidlíkem a ctihodným Janem Pavlem II.:

„Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Tato překrásná myšlenka, tak jednoduchá, co do formulace téměř dětská, ale přece hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně k Ježíšově modlitbě, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto souladu mezi touhou člověka, který si přeje vidět Pánovu tvář, a touhou Ježíše samotného. Ta Ježíšova je však něco mnohem více než touha: je to vůle. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v této vůli nacházíme „skálu“, pevný základ víry a doufání. Ježíšova vůle se totiž sbíhá s vůlí Boha Otce. A spolu s působením Ducha svatého tvoří pro člověka jakýsi druh bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.

Uslyšet tuto vůli Boží z úst Jeho samého je nezměrný dar! Myslím, že velcí lidé víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, bez ztráty důvěry a dokonce si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení inteligence, ale také opravdové vnitřní svobody. Z tohoto hlediska byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli vtipní a dovedli žertovat, přestože měli nelehké a z určitých hledisek podobné mládí. Prozřetelnost je svedla dohromady a spolupracovali na dobru církve především v tom, aby se naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež.“