Otec děkan opět mezi námi

Netrpěliví, plní očekávání jsme se těšili na sobotní den, jedenáctý říjen, kdy po třech měsících znovu mezi námi přivítáme otce děkana. Víme, že jeho nemoc neskončila, ale velmi děkujeme Pánu Bohu za každý den, kdy nám jeho ruce při mši svaté mohou žehnat a vyprošovat Boží požehnání. Kytičkou žlutých růží a vlídnými slovy jsme ho v kostele sv. Františka ve Vidnavě na pouti vítali a od srdce mu děkovali, že nás již 20 let vede po Ježíšově úzké cestičce, že své utrpení, které prožívá, obětuje za nás a celý svět, že v mnoha růžencích zaplétá naše potřeby a prosby, je to mariánský kněz, který svými skutky dokazuje Boží přítomnost a působení Ducha svatého. Kněz, kterého si vážíme a máme rádi.

Otec Miroslav s úsměvem nasměroval náš pohled na kříž nad oltářem v kostele svatého Františka. A na sv. Františka, který Krista objímá a doslova se "tulí" k trpícímu Kristu…Na rozdíl od nás, kteří se "tulíme" ke zdravým a úspěšným. V homilii se tázal, jestli jsme během jeho nepřítomnosti nezapomínali na modlitbu růžence, při které z člověka odchází zloba, ukřivděnost, nejistota, strach… „Když se pomodlíš jeden růženec a stále necítíš pokoj ve svém srdci, modli se dál a modli se tak dlouho, až pocítíš radost. Můžou to být čtyři růžence, ale i více, když je potřeba. A že to funguje!“ ujistil nás otec děkan.

U svatého přijímání zazněla píseň Vděčnosti v podání místní scholy. Po požehnání se otec děkan s každým osobně pozdravil, nechyběly koláčky a vzájemný křížek na čelo. Plni dojmů a radosti jsme zavítali na místní faru, kde při kávě a koláčcich jsme si příjemně povídali.