Svátek Křtu Páně - Rok zasvěceného života

„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

Tento týden mě velmi oslovila v církvi jedna věc – samotný papež měl mši svatou za oběti útoku v Paříži. Zachvělo se mi srdce hrdostí i radostí, když jsem uslyšel tuto zprávu. Svatý otec se modlil za ty, kteří svou prací (viděl jsem na internetu některé jejich karikatury, jsou hrozné!) na církev plivali, hanobili ji, vysmívali se ze všeho, co je nám drahé. Prosil Boha o milosrdenství pro ně.

Potřebuje svět ještě větší důkaz (když už nebere Ježíšova slova na kříži: „Odpusť jim…“), že nenávidíme hřích, ale milujeme hříšníka? Potřebujeme my sami jako křesťané lepší příklad, jak se stavět vůči zlu? Nikoli proklínáním, nýbrž žehnáním (srov. např. Řím 12,14 anebo 1 Pt 3,9); nikoli odsouzením, ale vzýváním Božího milosrdenství. Vždyť každý hříšník (i ty i já) je Boží dítě a Bůh ho chce spasit (Ez 18,23).

Při této události se znovu potvrdila slova Písma: „Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře daleko štědřejší projevila milost“ (Řím 5,20). Na jedné straně hřích vrahů i zavražděných, na druhé straně modlitby milionů křesťanů za jedny i za druhé. Na jedné straně i noviny, ovlivňující mínění, zveřejňovaly karikatury, které by běžně do novin nikdy nedaly (a tak šířily zlo), na druhé straně možná právě ty karikatury, ale zvláště příklad Svatého otce, vedly mnohé věřící k vzývání Božího milosrdenství. Zlo nikdy nepřemůže dobro.

Končí doba vánoční. Je smutné, že pro svět končí takovouto tragédií. Avšak pro nás nekončí. Ježíše máme v srdci stále. Při křtu jsme dostali nový život a žijeme v Božím království. Jsme ve světě, ale ne ze světa. Křtem Bůh uzdravil naši přirozenost, zraněnou prvotním hříchem, a dal nám moc vítězit nad zlem, ďáblem. Dal nám zbraň – lásku. Jak se zpívá v jedné písni: „Může láska, ani za zbraň nepokládaná, vydobýt království nebeské!“

A našim úkolem je tuto zbraň používat, lásku žít. V malých i velkých věcech. V úsměvu na dědečka, který v noci pošpinil postel a je třeba všechno převléct, prát a mýt, což je v podstatě malá věc. I v modlitbě třeba za ty, co nás obviňují z nenávisti k homosexuálům. Nemají pravdu, no dokazovat to budu tak, že je budu milovat. Především modlitbou. Mně při ní velmi pomáhá představa, že s tím člověkem, který srší nenávistí vůči církvi a obviňuje ji ze všeho zla, chci být jednou v nebi, protože Bůh ho tam chce mít (srov. 1 Tim 2,3-4). Jak tam s ním budu, když ho už zde na zemi nebudu mít rád? A pokud jej nebudu mít rád, budu moci být v nebi já?

Když jsem dopsal text na minulou neděli a odeslal jsem ho ke zveřejnění, při četbě knihy redemptoristy Bernharda Häringa Sůl a světlo jsem natrefil na citát papeže Jana XXIII.: „Po každém hříchu se obrátím k Bohu s úkonem kajícnosti a s obrovskou důvěrou, a pak řeknu: Jene, pokračuj, jakoby tě políbil Ježíš.“ Toto je velmi důležité pro každého, kdo přijal křest – nesetrvávat ve hříchu. Jen tak se může můj život točit kolem Ježíše a mohu mu být podobný. Dokud setrvávám v hříchu a lítost odkládám na příští zpověď, tak se můj život točí kolem hříchu. Nemám jasný pohled na věci, na lidi, na události, neboť mi zrak duše i mysli zahaluje mrak zla, které mě poskvrňuje. Když se ho zbavím, začínám vidět jasněji a stávám se vnímavějším k Božímu vedení, smýšlím jak Ježíš Kristus… (Flp 2,5-8).

Také dnes tě chce Ježíš políbit. Kdykoli se k němu obrátíš s lítostí nad selháním, ale i při každém vyznání lásky, úsměvu, dobru, které vykonáš. Ať tě vědomí Ježíšovy touhy být s tebou vede k oslavě Boha, který přišel zachránit hříšníky. „A já jsme první z nich“ (1 Tim 1,15).

Sláva tobě, Pane, sláva tobě!