Cyrilometodějská pouť na Boží hoře u Žulové

V sobotu 4. července v 16:00 hodin se konala každoroční Cyrilometodějská pouť na Boží hoře u Žulové. Sešli se převážně farníci z blízkého okolí, ale nechyběli ani poutníci z Polska. Slavnostní mši svatou celebroval P. Mgr. Jiří Filipec, farář z Vápenné. Mše svatá byla sloužena za všechny prosby poutníků.

Něco z homílie otce Jiřího: Někteří z vás přijeli na tuto pouť autem, někteří šli postaru pěšky. Ale jistě za svého života každý z nás šel tu pěší pouť do tohoto kostelíka nebo do některého jiného. Proč se stavěly kostely na nějakém návrší? Není to jen pro ten nádherný výhled do okolí, má to svůj hluboký význam v obyčejném lidském prožívání. Jako křesťané se nazýváme poutníci do věčnosti a každá pozemská pouť nám něco připomíná z našeho života. Každodenně putujeme, např. do práce, do školy, nakupovat atd. Pokud ovšem putujeme na pouť, tak si můžeme uvědomit několik věcí: zanecháme ten hluk, který je doma a chceme se povznést blíže k Bohu. Proto se putuje na hory, proto jsou mnohá poutní místa na velkých kopcích. Při každé pouti si člověk uvědomí svou slabost, protože ať mladý, tak starší člověk se v kopci pěkně zadýchá, pocítí při slunečnu velké horko, jindy prší. Pokud je pouť dlouhá, tak když člověk vyjde, tak má ještě hlavu plnou všedních starostí, přemýšlí nad nimi, plánuje ... Po nějaké době si začne uvědomovat bolesti, např. že jej bolí nohy, že má hlad apod. Ale pokud putuje pořád dál, vstupuje do větší hloubky. Začne si uvědomovat, co je v životě důležité a co méně důležité. Začneme vnímat tu krásu kolem sebe a právě si povšimne těch důležitějších věcí, jako jsou vztahy v rodinách, zdraví, zároveň si při pohledu do krajiny může povšimnout, jak je to všechno nepatrné a pomíjející, protože ta krajina se mění, stejně, jak se mění náš život. Je na nás, jestli z té pouti něco načerpáme. Jestli je to jen účast na mši svaté nebo jestli je ta chůze projevem vnitřního očištění, třeba i nesení obětí za druhé a zároveň projev kajícnosti. Zaleží na tom, s jakým úmyslem přicházíme. Každý z nás, co jdou na pouť, jdou většinou s nějakou myšlenkou, co by chtěli ve svém životě, v rodině nebo u blízkých změnit. Představme si samotného Krista, který šel tuto křížovou pouť na Golgotu. On nešel prosit pouze za svou matku Marii, aby se třeba netrápila smutkem, nešel prosit za svého zesnulého pěstouna Josefa a nebo za apoštoly. Šel na Golgotu i za ty, kteří se mu vysmívali, kteří po něm plivali ... V tomto si můžeme uvědomit, že my často jdeme se svými vlastními prosbami a touhami a jak málo máme lásky Ježíšovy, který jde na svou křížovou pouť a koná ji i za své nepřátele. Je důležité, abychom nesli před Boha i lidi, kteří jsou nám nepříjemní, kteří nám ztrpčují život. Pán Ježíš říká: "Modlete se za své nepřátele. Žehnejte těm, co vás proklínají. " Není to nic jiného než vyprošování Božího požehnání na celé stvoření. Bez rozdílu věků, vlastností, obliby. Když jde někdo na nějakou delší pouť, která trvá i týdny a když jde v tichu, ani noviny, časopisy, mobil, internet, televize, vnímá krajinu a lidi kolem. A zkušeností těchto poutníků je i to, že slyší, co si kolem nich lidé povídají. Když si uvědomíme, že si např. jedeme nakoupit do Kauflandu do Jeseníku, tolik lidí hovoří kolem nás a my je vůbec nevnímáme, vůbec je neslyšíme. A stejně tak i v těch věcech Božích, když jsme zahlušeni těmi věcmi světa, starostmi, tím, čím se zrovna trápíme a občas nevystoupíme, abychom měli ten nadhled na ten svůj život, tak už třeba nejen, že neumíme naslouchat svým bližním, že jim nerozumíme nebo se později ptáme: "Co jsi to vlastně říkal?", ale že neslyšíme ani ten hlas Boží. Pokud zůstáváme pořád v těch všedních věcech a starostech, může se stát, že přestaneme vnímat hlas Boží. Proto je potřeba pouti, proto vystupování vzhůru, potřeba modlitby. Jan od Kříže to popisuje:  Jestliže chceme někdy vystoupit na nějaký vrchol, tak se musíme dostat i dolů. V životě jsou takové chvíle, že padneme, jak se lidově říká "na hubu", protože jestli chce někdo vyjít nějaký vyšší vrchol a dívá se z menšího kopce, nakonec musí sejít dolů, aby mohl nahoru. V životě uděláme něco špatného, nějaký hřích a tím spadneme dolů. Teď si říkáme, to oč jsem se takovou dobu snažil, abych byl blíže svatosti, blíže Pánu Ježíši, teď tím hříchem padlo. Začneme zoufat, upadne do malomyslnosti, že to všechno nemá smysl, že má opět ty samé hříchy, že je zase tam, kde byl. Ale pozor, my nevidíme, že třeba v té chvíli procházíme tím pomyslným údolím, které nám chce ukázat cestu do větších výšin. Člověk, který se chce přiblížit k někomu druhému, musí překonat tu pomyslnou propast. Nesmíme žít v domnění, že já jsem ten nahoře, u toho Pána Boha a dívat se na ty druhé s nadhledem, že já jsem ten někdo, že jsem lepší, jak ten druhý. Můžeme vidět mnoho chyb u druhých, ale nemělo by nás to svádět k tomu, že já jsem ten lepší a ten druhý je ten horší. Právě i takto může vypadat pohled z výšin. I takoví lidé jsou mezi námi. Dosáhnou nějakého vyznamenání, lepšího vzdělání nebo vyššího majetku a začnou se na druhé dívat z patra. 

Co se týká evangelia, že je dělníků málo, to je vždycky tak. Ale nemá se myslet pouze na kněze, ale na všechny, kteří chtějí do světa, abychom dokázali vnést řád do tohoto dnešního chaosu, ne řád, který zotročuje zákonem, ale řád, který je nesen láskou. 

Také pamatujme na nemocné kněze, ať je to otec děkan, který nese od narození svoje nemoci a přitom slouží ve svých osmi vesnicích jako každý zdravý kněz. Onemocněl i P. Pavel Schwarz, který má vysoké teploty. Pamatujme i na všechny ostatní, kteří zde třeba ještě před rokem byli, ale zdraví jim už neslouží nebo i na zemřelé, kteří Boží horu pravidelně navštěvovali.    

Po závěrečném požehnání byly všem přítomným nabídnuty koláčky a další sladkosti, které napekly místní farnice.