* Velikonoční triduum

Vydáno dne 23. 03. 2016

Na Zelený čtvrtek se večerní mše svatá slaví na památku ustanovení Svátosti oltářní. Mše svatá je také známá obřadem umývání nohou dvanácti mužům, který pochází z doby svatého papeže Řehoře Velikého, který denně hostil 12 žebráků. Tímto dnem, který dostal své pojmenování pravděpodobně podle zeleně v Getsemanské zahradě, kde se Ježíš Kristus modlil před svým zatčení vojáky, začíná Velikonoční třídenní – triduum.


Ve čtvrtek přestávají zvonit zvony, na znamení spoluúčasti s utrpením Krista. Říká se, že zvony odletěly do Říma. Jejich zvuk se ozve opět až při slavnostním zpěvu „Sláva  na výsostech Bohu“ při  vigilii vzkříšení na Bílou sobotu a místo zvonů se používají klepáče a řehtačky. Po skončení mše svaté si připomínáme Pána Ježíše, jak v Getsemanské zahradě bdí na modlitbách. Apoštolové únavou usnuli a Ježíš zůstává zcela sám, opuštěný. Tuto událost symbolizuje nejen otevřený prázdný svatostánek, zhasnuté věčné světlo před ním, ale také obnažení oltářů a odnesení všech předmětů z nich. Obnažené oltáře symbolizují opuštěnost Krista v Getsemanské zahradě.

Velký pátek – den utrpení, ukřižování a smrti Ježíše Krista. V římskokatolických kostelích se v tento den neslouží mše svatá, oltáře jsou bez chrámového roucha - ubrusů. Všichni věřící se postí od masitých pokrmů a najíst se mohou do sytosti jen jednou za den. Je to den zasvěcený vzpomínce Ježíšova utrpení a smrti na kříži. Je to den postu, pokání a jediný den v roce, kdy se neslaví eucharistická oběť. Místo ní se slouží liturgie umučení Pána, která se skládá z bohoslužby slov, uctívání Svatého kříže a svatého přijímání. Ježíšovu smrt nám připomíná také liturgická barva – barva krve. V tento den se čtou nebo zpívají pašije – část evangelia, která popisuje umučení a smrt Ježíše Krista.

Obřady Bílé soboty se odehrávají po západu slunce v rámci tzv. Velikonoční vigilie (bdění). Podle pradávné tradice je tato noc očekáváním Pána, noc bdění, zasvěcená Pánovi (Ex 12, 42). Bíla sobota - oslava Kristova zmrtvýchvstání začíná velikonoční vigilií. To znamená na Bílou sobotu večer, původně v noci, kdy začínala také židovská Pascha (svátky slavené na památku poslední večeře v egyptském zajetí, když anděl smrti přešel okolo příbytku Izraelitů a neuškodil jim, proto měli dveře pomazané krví obětního beránka (Ex 12,1-51), tedy svátky, před kterými byl Pán Ježíš ukřižován. Během Velikonoční vigilii Církev bdí a očekává Kristovo zmrtvýchvstání, Katolická církev slaví vigilii už jako radostnou slavnost vzkříšení, znovu se rozezní zvony, které od Zeleného čtvrtku mlčely.

Velikonoční vigilie – noc před Velikonoční nedělí byla liturgicky velmi bohatá bohoslužba, které začínala v sobotu večer, trvala celou noc a končila v neděli ráno křtem katechumenů. Liturgie velikonoční vigilie začíná zapalováním a požehnáním velikonočního ohně a svěcením velikonoční svíce – paškálu. Tato svíce je středem velikonoční slavnosti. Po slovech „Světlo Kristovo – Sláva tobě Pane“ se od něj zapalují další svíce, které si přinesli věřící. Kříž vyrytý do svíce je znamením smrti, pět otvorů s vsazenými zrny tymiánu symbolizuje Kristovy rány a písmena alfa a omega s letopočtem roku říkají, že Kristus je Pánem času i věčnosti, počátek i konec všeho. Procesí s paškálem připomíná slova samotného Krista: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“  (Jan 8, 12). Potom následuje velikonoční chvalozpěv, v němž se opěvuje slavnostní noc, vznešený způsob našeho vykoupení a nakonec prosíme nebeského Otce, aby nám v našem životě svítil světlem, kterým je Kristus.

Velikonoční vigilie obsahuje také další prvky – bohoslužbu slova, 3 a 7 čtení ze Starého Zákona, liturgii křtu (pokud nejsou křtěnci, tak se jen posvětí křestní voda a obnoví křestní sliby), dále následuje obřad vzkříšení a Eucharistická liturgie (slavnostní mše svatá, kde po 40 denní přestávce znovu zazní vítězný zpěv Aleluja!).

Neděle Zmrtvýchvstání Páně - V tento den si římskokatolická církev připomíná zmrtvýchvstání Ježíše Krista – největší Kristův zázrak a základní pravdu křesťanské víry.  Je to vítězné završení Kristova vykupitelského díla. Jeho duše se opět spojila s oslaveným tělem, na kterém sice zůstaly rány ukřižování, ale jinak nepodléhalo omezením času a prostoru.

Velikonoční pondělí je také nazýváno  “Pondělím Beránka“ na památku toho, co se událo prvního dne po sobotě. Tehdy totiž anděl dodával odvahu ženám, které na úsvitu přiběhli ke hrobu a byly vyděšené a znepokojené z toho, že našly hrob prázdný. „Nebojte se!“ řekl jim. Vstal z mrtvých. Není zde.“ ((Mk 16, 6). A dodal: „Ale jděte a řekněte to jeho učedníkům“ Poslední svátečný den Velikonoc je známý také pomlázkou a poléváním děvčat vodou.

Po Velikonocích následuje osmidenní oktáva Kristova zmrtvýchvstání, které se skládá z týdne bezprostředně po „Velké noci – Bílé sobotě“ a končí nedělí Božího milosrdenství. V minulosti se tato neděle nazývala Bílá neděle, když v roce 389 císař Theozodius Velký (379-385) vyhlásil celotýdenní svěcení velikonočních svátků,, aby novokřtěnci, kteří během této oktávy nosili své bílé křestní roucho, mohli dostávat další ponaučení z křesťanské nauky. A právě bílé křestní roucho se slavnostně odkládalo v poslední den velikonoční oktávy, která potom dostala název Dominica in albis deponendis (Neděle odkládání bílého roucha, t. j. Bílá neděle). V Římě se odkládání bílého roucha slavnostně odehrávalo v Lateránské bazilice. Týden trvající svěcení Velikonoc se postupně zkracovalo na tři, později už jen na dva dny a od roku 1951 už ani Velikonoční pondělí není přikázaným církevním svátkem.

Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: kancelář děkanství