Svátek svaté Hedviky
Vydáno dne 25. 10. 2016 
I když má dle liturgického kalendáře svatá Hedvika svátek v neděli 16.10.,slavili jsme již v pátek 14.10.2016. Mši svatou, které se zúčastnili uživatelé ze sv. Hedviky i sv. Anežky sloužil jako obvykle ThLic. Jan Larisch, Th.D. V průběhu kázání nám připomenul životopis sv. Hedviky a její význam pro dnešní dobu. Svatou Hedviku uctíváme mimo jiné jako patronku Slezska, Ostravsko-opavské diecéze a také patronku exulantů a snoubenců.Odpoledne se k oslavě přidali uživatelé z DPS sv. Františka z Javorníku. Otec Larisch nás znovu všechny přivítal a pokračoval promítáním diapozitivů a přednáškou o svaté Matce Tereze:
Narodila se ve Skopje dne 27. srpna 1910, v albánské oblasti Kosovo, v katolické, šťastné a bohaté rodině Nicoly Bojaxhiu - schopného obchodníka a doktora farmacie. Když jí bylo dvanáct let, poprvé zaslechla hlas Boha, aby se mu zasvětila. Ale neodpověděla na Jeho volání k řeholnímu životu hned. Až o šest let později vstupuje v Dublinu k sestrám Naší Paní Loretánské a následně po dvou měsících odjíždí do Indie učit. V roce 1929 zahajuje noviciát a přijímá řeholní jméno Tereza z úcty ke svaté Terezii od Dítěte Ježíše. Během několika následujících let přijímá částečné sliby a pak věčné a odjíždí do Kalkaty.
Při cestě vlakem roku 1946, přesněji 24. května, jí Pán ukázal, jakou bídou jsou postihnuté jeho děti, a proto opouští kongregaci Naší Paní Loretánské. Po odchodu se snaží věnovat chudým lidem a tak splnit Pánovu touhu, aby pomáhala chudým. Na začátku této služby byla však odmítána a nedůvěřovali jí. Kvůli tomu trpí a dokonce i onemocní. Následně si jí všiml kalkatský arcibiskup Perier a tuší, že je to žena povolána Pánem k pomoci trpícím lidem. Po dlouhém rozvažování a modlitbě arcibiskup píše papeži Piu XII., aby povolil Matce Tereze opustit kongregaci a aby tak začala nový řeholní život. Pius XII. dává svolení a Matka Tereza 16. srpna 1948 odchází z kláštera. Poté si dělá ošetřovatelský kurz ke svému poslání. První svátek vánoční si Matka Tereza volí za oficiální začátek svého nového poslání. Během dvou let získává deset spolusester, sepisuje pravidla kongregace a posílá je do Říma na schválení. Řím se k tomu vyjadřuje kladně, a proto dne 7. října 1950 vzniká nová kongregace „Misionářky lásky“.
Tak se započalo velké dílo kongregace. Matka Tereza začíná zakládat několik důležitých projektů: Dům umírajících; Dům dětí; Vesnice malomocných. V roce 1965 vzniká první dům mimo Indii, a to ve Venezuele v Cocorote. V následujících letech dále v Římě, na Srí Lance, v Tanzánií a mnoha dalších zemích. V letech 1971-1992 přijímá Matka Tereza řadu ocenění a mimo to přijímá i Nobelovu cenu (1979). V těchto letech třikrát navštěvuje Československo (1984, 1990, 1992). V roce 1990 podává demisi na post generální představené kongregace kvůli svému zdravotnímu stavu, který jí už nedovolil vykonávat tuto funkci. V roce 1992 má už kongregace cca 3500 sester ve 445 domech v 95 zemích.
Dne 7. července 1997 navštěvuje v Římě papeže Jana Pavla II. a následně se vrací zpátky do Kalkaty, kde 5. září umírá. Tento den byl v Indii vyhlášen státní smutek. Vlajky byly spuštěny na půl žerdi. Tělo zesnulé bylo vystaveno v kalkatském kostele sv. Tomáše, kde ji přišlo uctít statisíce lidí. A poslední rozloučení s Matkou Terezou proběhlo 13. září. Beatifikaci - blahořečení Matky Terezy provedl 19. října 2003 papež Jan Pavel II. Letos ji papež František prohlásil dne 4. září 2016 za svatou.
Z odkazu Matky Terezy:
Až budete naslouchat chudým a trpělivě vyslechnete jejich nářky, věnujte největší pozornost právě těm, kteří jsou nejméně milovaní a nežádoucí. Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza - dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný.
A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci. Každému z nás je uloženo stát se spolupracovníkem Kristovým ve světě bídy. Musíme vědět, co od nás očekává Bůh a lidská společnost.
Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám“.
Na závěr jsme se ještě na otce Larische obrátili s různými dotazy a poté jsme byli obdarováni jeho knížkou „Vytrvali ve zkouškách“. Kniha obsahuje krátké životopisy dvou katolických kněží, představených Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci, P. Kamila Jaroše (1913–1945) a P. Jaroslava Šumšala (1905–1942), kteří zemřeli mučednickou smrtí v období 2. světové války.
Bc. Marie Dobošová, DiS.
vedoucí CHD sv. Anežky
Celá tisková zpráva |
| Zdroj: Bc. Marie Dobošová, DiS. 