Původní zázračný obraz poutního místa Maria Hilf je v kostele ve Zlatých Horách

Málokteré město v ostravsko-opavské diecézi se může pochlubit tak bohatou historií jako právě Zlaté Hory. Do dějin se zapsalo nejen těžbou zlata, ale také zpracováváním mědi nebo železa. O zlatohorské panství soupeřili světští panovníci mezi sebou a nakonec i s vratislavským biskupstvím, které oblast od druhé poloviny 15. století ovládlo na dlouhá staletí. Po útlumu hornictví se ve městě rozvinulo tkalcovství, zpracovávání dřeva a dokonce i lázeňství. Temné stránky dějin zahrnují čarodějnické procesy, morové epidemie a války.

Svědkem všech těchto událostí jsou nejen zápisy v kronice města, ale také mnohé sakrální stavby přímo ve Zlatých Horách a jeho nejbližším okolí. Svědkem dlouhých dějin města je bezesporu farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, o kterém je v historických písemnostech první zmínka z roku 1339. Některé jeho zděné části a nalezené malby svědčí o tom, že bude mnohem starší. Vstup do staré zákristie kryjí těžké dveře z železných plátů, které bychom hledali spíše na nějakém středověkém hradě. „Když se byl v kostele podívat historik z olomoucké univerzity, tak tvrdil, že takovéto dveře se dělávaly v 11. století,“ říká místní duchovní správce P. Marcin Jarosław Sławicki. Železná vrata vedou pravděpodobně do nejstarší dochované části kostela s ranně gotickými profily kamenných stropních žeber. V malých oknech je zdvojená mříž a nedobytně působí také skříňka, která v dávné minulosti patrně sloužila jako schránka na kalichy a jiné bohoslužebné předměty. Bytelný středověký zámek dokumentuje tehdejší nutnost chránit církevní majetek před zloději. I dnes se musí vybavení kostela chránit před lapky. Kostel však již nejistí pancéřované dveře ale elektronický zabezpečovací systém. Není zde náhodou. Nejvzácnější poklad, který zde zlatohorští uchovávají, je originál obrazu Panny Marie Pomocné. V roce 1718 jej nechala namalovat Dorota Weissová malířem Šimonem Schwarzerem podle proslulého obrazu pasovské Madony s dítětem od Lucase Cranacha. Splnila tak poslední vůli svého otce Martina Tannheisera. Byl to právě ten chlapec, který se v lesích u skály Boží dar narodil v roce 1647 Anně Tannheiserové, když se skrývala před švédskými vojáky. Obraz zavěšený na jedli a později v dřevěné kapli na Maria Hilf dlouho nevydržel. Na přání věřících ze Zlatých Hor v roce 1729 svolil biskupský úřad ve Vratislavi, aby byl krásný obraz malovaný olejovými barvami na dřevě přenesen do farního kostela. Již tehdy se nesla zvěst o zázračných uzdraveních, které se staly na přímluvu Matky Boží. Pro poutní kapli byla ve stejném roce zhotovena další kopie pasovské Madony. Obraz malovaný na plátně byl přenesen také do zděného poutního kostela, který byl vysvěcen 8. září 1841. Po jeho uzavření v době komunistické totality pak putoval oltářní obraz mezi rodinami farníků jesenického děkanátu. Nestihla jej proto zkáza při zboření kostela v roce 1973 a mohl se na poutní místo se vrátit po jeho obnově v roce 1995. 

Blízkost poutního místa, provázání zlatohorských farníků s jeho obnovou a vlastní mariánské zasvěcení farního kostela Panně Marii Nanebevzaté jakoby předurčuje zdejší věřící k mariánské úctě. „Nejen farnost, ale celý děkanát je mariánský, také náš děkan je vychován na růženci, který se denně modlíme,“ říká zlatohorský duchovní správce P. Marcin Slawicki. „Díky této mariánské úctě se tady my kněží cítíme nejlépe,“ dodává pětačtyřicetiletý kněz, který má již leccos za sebou. Od roku 2002, kdy přijal kněžské svěcení, působil v Irsku, na Ukrajině i v rodném Polsku. Od léta roku 2017 je administrátorem farnosti Zlaté Hory a administrátorem excurrendo v Ondřejovicích. 

 

Seznam kostelů a kaplí, které jsou historicky spjaty se zlatohorskou farností, tvoří dlouhý seznam. Ve stručném letáčku, který farnost před pěti lety vydala, je větších i menších sakrálních míst hned sedmnáct. Co místo, to příběh, památka, nebo významná událost z historie. Dějiny se doslova přehnaly přímo u kaple sv. Rocha postavené na vršku v blízkosti města mezi lety 1661-1666 jako poděkování za záchranu města před morem. I když kaple v roce 1758 vyhořela, byla obnovena a stala se opěrným bodem pro rakouské vojáky, kteří bránili město před pruským vpádem. Jejich vítěznou bitvu ze 14. ledna 1779 ilustruje nástěnná malba. K velmi starým kostelům patří také farní kostel v. Martina a Panny Marie Sedmibolestné v Ondřejovicích, jehož počátky se datují do 13. století. Nejvýše položeným místem, kde se pravidelné slouží v neděli mše svatá je pak kostel Jména Panny Marie na Rejvízu. Duchovní správce ze Zlatých Hor zde zajíždí vždy v neděli odpoledne, aby na mši svatou mohli přijít také turisté. Na Starém Rejvíze stojí za zmínku také Lurdská jeskyně postavena u Josefovských skal v roce 1908 k 50. Výročí mariánských zjevení knězem Jeronýmem Pavlíkem. Místo bylo obnoveno v roce 2006 občanským sdružením „Příznivci kamenických a sochařských děl na Jeseníku.“ Také obnova této svatyně dokazuje mariánskou úctu místních. 

V samotných Zlatých Horách na nedělní mši svatou pravidelně přichází okolo pětačtyřiceti věřících. Toto malé společenství svou víru prožívá na 100 %. „Farníci jsou moc dobří. Všichni chodí pravidelně ke svátostem a také všechny děti chodí do náboženství,“ říká otec Marcin Sławicki, který katechismus vyučuje ve škole každý pátek již od 7.00 hodin. „Přichází tak osm dětí ze všech ročníků. Dvě půjdou letos k prvnímu svatému přijímání,“ dodává. Na prstech jedné ruky by někdy mohl spočítat i ty, co přijdou ve všední dny do kostela. „Někdy jsem tam s kostelníkem sám,“ přiznává realitu pohraniční farnosti. Nezoufá si. Začal včelařit a po vzoru apoštolů je také nadšeným rybářem. „Rybařím od mala a tady je hodně ryb,“ říká kněz, který si Zlatohorsko rychle oblíbil. Těší jej také skutečnost, že v nedalekých Glucholazích žili jeho předkové. 

 

Duchovní správa farnosti Zlaté Hory nežije jen sama pro sebe. Od roku 2014 farnost pomáhá lidem, kteří si těžko hledají práci. Ve spolupráci s Úřadem práce Jeseník vytváří pracovní místa pro dlouhodobě nezaměstnané. „V letošním roce takto zaměstnáváme pět lidí na šestihodinové úvazky,“ informuje pastorační asistent Vladimír Začal. Pracovníky má na starost a zadává jim různé činnosti. „Zvelebujeme okolí kostelů, farní zahradu, v zimě se odklízí sníh, v létě seká tráva. Máme hodně kostelů a kapliček, tak je pořád co dělat,“ popisuje obsah práce farních pomocníků. Zkušenost ze zaměstnání na faře si lidé pochvalují. „Byla jsem tady podruhé, tentokrát jen na půl roku. Zase bych se zda ráda vrátila,“ říká Jana Fajmanová. „Naučily jsme se hodně věcí. Umíme teď třeba stavět komín nebo sekat dřevo a štípat třísky do kamen,“ doplňuje svou kolegyni Marcela Martincová. Oběma ženám zaměstnání dotované Úřadem práce nyní končí a musí si hledat místo jinde. Když se jim to nepodaří, mohou se po uplynutí zákonem stanové lhůty o práci na faře znovu ucházet. 

Ačkoliv na Jesenicko nezasahuje Moravskoslezským krajem podpořený projekt Otevřené chrámy, kostel ve Zlatých Horách lze navštívit denně i mimo turistickou sezónu. „Lidé, kteří jezdí na Maria Hilf se u nás zastavují a chtějí vidět milostný obraz Panny Marie Pomocné,“ říká otec Marcin Sławicki. Zázraky, které se zde na přímluvu Panny Marie staly v minulých staletích, nemusí být poslední. „Jednou jsem našel vedle kostela ležet berli. Může to být znamení, že se někdo uzdravil a už ji nepotřebuje,“ myslí si kněz. Svědectví o zázracích spojených s milostným obrazem Panny Marie Pomocné za posledních tři sta let, byla celá kniha. „V jednom ze zapsaných příběhů bylo uvedeno, že matka táhla na Maria Hilf svou slepou dceru na provaze a při návratu z poutního místa již dítě vidělo,“ vzpomíná na jeden ze zápisů Vladimír Začal. 

Novinkou ve Zlatých Horách bude od letošního léta také zpřístupnění jižní věže se zvonicí, která ve středověku plnila obrannou funkci města. Fasáda věže prošla nedávno obnovou a s pomocí farních zaměstnanců se podařilo očistit schodiště i klenby kostela od letitého nánosu. Prohlídka věže umocní představy o dávné historii hornického města ležícího těsně na hranici. Dochované i zazděné střílny ve vyšších patrech věže dokazují vojenskou funkci této části kostela vystavěné než více než dva metry silných kamenných zdech. Unikátem je možnost nahlédnout na klenby kostela nebo do zvonice, která v roce 1916 přišla o největší zvon. Jeho velikost symbolizuje jeho symbolická replika. Průvodce návštěvníky upozorní na místa v podlahách a trámech, která byla vyřezána a vydlabána přesně na míru rekvírovaného zvonu při jeho spuštění do přízemí. Také dvoumetrová zeď je u vchodu vysekána přesně podle jeho tvaru. Během prohlídky věže budou mít návštěvníci možnost vidět také stavební rumpál z 18. století nebo zachovaný hodinový stroj jesenického hodináře Franze Förstera z roku 1924, který by farníci rádi zprovoznili a napojili na věžní hodiny. O jejich bezproblémový chod se až do roku 1958 starali členové rodiny Aloise Kunze. Dnes již desítky let stojí. Ručičky se na ciferníku zastavily ve chvíli, kdy ukazovaly za pět minut šest.