Ani jako pokrytci ani jako pohané

Sestry a bratři, drazí členové společenství Eucharistická hodina. Chci vás všechny pozdravit v novém roce 2019 – ať už jste členy našeho Eucharistického společenství nějakou dobu, nebo jste se přidali nedávno. Stále můžeme objevovat, jak toto naše společenství zdůrazňuje to, co je pro křesťana normální – klanění se eucharistickému Kristu a služba Jemu v bližních. Skončila doba vánoční, která byla plná duchovních podnětů, které jsme prožili jistě nejen pro ono krásné období na přelomu starého a nového roku, ale ze kterého můžeme čerpat po celý rok, i v tomto období liturgického mezidobí. Mezidobí působí dojmem, že se nic zvláštního neděje. Zelená liturgická barva nám ale naznačuje něco jiného. Je to barva života, barva růstu.

V Adventu a době vánoční jsme načerpali a můžeme teď růst, zase nově žít. Stále je ale třeba k zachování života a k růstu pravidelně jíst. O čem jiném můžeme prohlásit, že je to skutečný pokrm a skutečný nápoj k životu než o eucharistii. O jakém jiném projevu života můžeme říci, že je projevem Boží přítomnosti než o životě v lásce. Znova se tak dostáváme k náplni našeho Eucharistického společenství – modlit se a milovat – podle vzoru našeho Mistra a Pána.

 

Ježíš se modlí a miluje. Celý Nový Zákon nám vypráví o modlícím se Ježíši k Bohu, který je láska. Jak na zemi, tak i v nebi. Nikdy nepřestal být se svým Otcem v důvěrném rozhovoru, v modlitbě. Papež František říká: „To skýtá útěchu, vědět, že se Ježíš modlí za nás, modlí se za mne, za každého z nás, aby naše víra nezanikla. Stále tak činí před Otcem. Ježíš se za mne modlí. Ježíšova modlitba jako by tlumila ty nejnásilnější emoce, přání pomsty a odplaty, smiřuje člověka s jeho neúprosnou nepřítelkyní, kterou je smrt. Můžeme říci Ježíšovi: ‚Pane, nauč nás modlit se. Ty, Pane, se modlíš za mne, to vím, ale nauč modlitbě mne, abych se mohl také modlit.‘ Takto tedy Ježíš zahajuje výuku modlitby: distancuje se od modlitby pokrytců a pohanů. Kolikrát jen vidíme skandál takových lidí, kteří chodí do kostela každý den, ale žijí v zášti vůči druhým nebo špatně mluví o lidech. A pohané si myslí, že modlitba je neustálé mluvení. Myslím i na mnohé křesťany, kteří se domnívají, že se modlí, když k Bohu mluví jako nějaký papoušek. Nikoli. Modlitba se koná ze srdce, z nitra. V podstatě stačí jen vystavit se Božímu pohledu, vzpomenout na Otcovu lásku. To postačuje k tomu, abychom byli vyslyšeni. Náš Bůh nepotřebuje nic. V modlitbě nás pouze žádá mít s Ním otevřen komunikační kanál, abychom stále objevovali, že jsme Jeho nejmilovanější děti. A On nás velice miluje. Tato tvrzení nás poněkud znejišťují, protože se zdá, že mnohé naše modlitby nedosáhly žádného výsledku. Kolikrát jen jsme žádali a nedostali – všichni jsme to zažili – kolikrát jen jsme tloukli a dveře zůstaly zavřeny? Ježíš nám doporučuje, abychom v takových chvílích vytrvali a nepokládali se za odbyté. Modlitba vždycky proměňuje realitu, vždycky. Nezměníme-li věci kolem sebe, změníme se alespoň my, změní se naše srdce. Ježíš přislíbil dar Ducha svatého každému muži a každé ženě, kteří se modlí. Můžeme si být jisti, že Bůh odpoví. Jedinou nejistotu působí čas, ale nepochybujme, že Bůh odpoví. Nanejvýš budeme muset vydržet celý život, ale On odpoví.“1

 

Povzbuzeni těmito slovy se s novou chutí v novém roce vrhněme před Pána při adoraci a při „umývání nohou“ našim bližním.

 

Petr Okapal, sekretář EH