Naléhavý úmysl Apoštolátu modlitby papeže Františka na měsíc únor 2020

 

Všichni lidé jsou „zasvěcenci“ Pána: v mnoha formách (veřejně i skrytě). Chrámem Pána je totiž jednak celé jeho stvoření, ale také každý člověk s tělem i duší. A tak Pán nejvíce touží po tom, aby ho každý člověk ve svém životě stále velkoryseji vítal – a On mohl vstupovat a vše proměňovat. Základním zasvěcením člověka je jeho povolání, kvůli kterému byl stvořen: skrze ně chce Bůh vcházet do dnešního světa a proměňovat vše (jako v eucharistii) ke konečné vítězné plnosti.

Máme proto stále své srdce dávat Pánu k proměnění, aby se vše stále více podobalo jeho Srdci: tím vyhlížíme jeho definitivní Příchod. Křesťanský život proto vyžaduje tvůrčí přístup: ochotu putovat a nechat se vést Duchem Svatým. Strnulost nepatří ke křesťanskému svědectví a k poslání církve. Svět více než kdy jindy hledá na tváři každého křesťana (Pánova zasvěcence) vnitřní oheň, který odráží to podstatné, co se odehrává v Ježíšově Srdci. Vnitřní oheň je pak zdrojem činnosti navenek. Hořící srdce křesťana, správného „horlivce“, poznáme podle tohoto, že se neúnavně ubírá cestami života podle tepu Ježíšova Srdce: kam je poslán, tam se chce „uchytit“ uzdravující Slovo, které mu hoří v srdci. Bohu zasvěcení lidé mají přímo v „popisu práce“ starost o uchytitelnost Slova v lidských srdcích, v celém stvoření. Ta práce se děje nehlučně, skrytě, diskrétně. Ať už tedy s hábitem navenek, nebo bez něj: není to šat, který ukazuje na podstatu života „zasvěcence“, ale stálá vnitřní řeč s Ježíšem: v tom jsou „zasvěcenci“ nenahraditelní, tím oživují všechny a všechno. Srdce, které hoří – srdce zasvěcence – vyhlíží vlastně Kristův příchod. Když prosíme o nová povolání k zasvěcenému životu, čiňme to tak, že zároveň své vlastní srdce budeme Pánu nabízet k neustálé proměně, aby se v nás mohl procházet jako v rajské zahradě.