Jak prožít dobu postní? Pořiďte si koníčka

Několik let jsem byl kaplan pro rodinu a věnoval jsem spoustu času manželům. Mám na mysli povinnost. Byla to práce. Nikoli takové to romantické emocionální sezení s hezkými děvčaty okolo ohně. Ani trempování /přesněji řečeno čundrování/ přírodou v naprosté svobodě, kde nikdo není hlídán, neexistují pravidla a záleží jen na každém, co řekne, jak myslí a jak se chová - v jakémkoli údobí svého života. 

Povinnost je někdy velice příjemná, osvobozující, do práce se tak těšíme…a jindy uděláme všechno na světě, abychom tam nemuseli. Školáci to dobře znají. Poslední čas jsme si zvykli, dívat se na ně, jak se těší, až budou moci opustit distanční výuku a jezdit do školy, psát písemky a být zkoušeni, prožívat vztahy s kamarády, ti starší s kamarádkami…Rodiče se těší určitě. I studenti v médiích bojují za to, aby se školy otevřely. Budu to školákům věřit a ani ve snu mne nenapadne, že je to jejich povinnost. Že je to práce. Moje víra je veliká, nakonec věřím v „leccos“, proč nevěřit zrovna „tomuto“. Taková hezká víra, že? 

 

Několik let jsem plus minus 40letým rodičům manželům a manželkám opakoval, že je nejvyšší čas, aby si pořídili koníčka. Jsem rád, že už to není moje povinnost, už to nemusím opakovat. Ale přece jen na začátku doby postní připomenu sobě i nám všem. Aby rodiče udělali vše proto, aby jak oni, tak jejich děti měly nějaké hobby. Ideálně mít koníčka od doby, co jsme začali brát rozum. I kvůli tomu, že přijde nemoc v mládí nebo později, nebo jen obyčejné stáří. Slyšíme nejen ve zprávách, jak přibývá problémů v rodinách. Manželka není jen manželka matka a v práci úřednice. Ve své podstatě je žena. Manžel není jen manžel otec a v práci učitel. Ve své podstatě je muž. I když na pustém ostrově přijdu o všechno a o všechny, tak nepřijdu o to, že jsem muž. Že předseda vlády a pan prezident zapomněli, že jsou muži, to je tragédie. Stejně tak kněží, učitelé, zdravotní sestry, lékaři, rodiče, manželé a manželky, otcové a matky. Být mužem být ženou je zázrak a podařilo se to svatým. Také proto je uctíváme. Co vykonali a čím byli je druhotné. Každý muž si při setkání se skutečnou ženou všimnul, jak je neuvěřitelně přitažlivá. Zdaleka nejen tělesně. Není to o věku. A ženě se podlomí kolena, když potká skutečného muže. Když z dítěte vychováme muže či ženu, tak se o ně nemusíme bát. Poradí si. Dovedou rozlišit, kdy mají oni pracovat a co nechat na Bohu a na druhých.  Být mužem a ženou má spoustu úhlů pohledu, ale na Popeleční středu jen jeden zdánlivě nepodstatný a rizikový detail. Koníček je rizikový z hlediska možné závislosti a zapomenutí na to, že jsem manžel, otec, kněz…

 

Začíná postní doba, většinou se nastartujeme jako rodiče, co si odřekneme a děti vedeme k tomu, aby nebyly sobecké a dovedly se rozdělit, odříct si to či ono, obětovat se pro druhého. Nu toto život přinese v míře vrchovaté, přesně podle Boží vůle.  Zkusme během 40 dnů postní doby něco vnést do svého života, do života svých dětí. Někteří si to musí nastavit jako povinnost, musí to odpracovat. Stane se to jejich půstem. A tento půst, ve kterém si najdou koníčka, se promění v jeden stabilizující prvek osobního, manželského, rodičovského, pracovního života. A to vůbec nemluvím o situacích, kdy přijde vážná nemoc, kovid, stáří, samota. Znám spousty lidí, kteří jenom proto, že mají hobby, kterému vášnivě propadli, nemají vůbec žádný problém s dobou kovidovou a úplně jinak nesou manželské rodičovské pracovní starosti, radosti a bolesti. Můj otec se postaral o to, abych pochopil dvě věci: co to znamená hrát šachy a co to znamená být radioamatérem. To pochopení dnes nechám stranou. A protože mne to učil v době, kdy jsem v něm viděl boha, tak se mu to podařilo. O nějaký čas později už mne zajímaly názory jiných a jinde. Začne partie šachu-a když skončí, máte pocit, že uteklo pět minut a tři hodiny jsou pryč. Už v pubertě, kde někteří vrstevníci neměli nic jiného než kouření alkohol a děvčata, jsem seděl celou noc u vysílačky a pokoušel se o morseovkové spojení třeba s Brazilcem. A kupodivu i na ta děvčata a jiné věci zbylo času dost. Jsou statisíce šachistů a statisíce radioamatérů. A když jste s nimi na facebooku, twitteru, instagramu… jak to čas dovolí, tak rozehrajeme šachovou partii a s kolegou radioamatérem zapneme vysílačku a zkoušíme spojení starou dobrou morseovkou. Jako na začátku 20 století. A je úplně fuk, jestli je to číňan, rus, arab, mexičan nebo muslim, ateista, křesťan. Myslím, že jsme všichni, jak roky přibývají, potkali zamilovaného rybáře do ryb, zamilovaného filatelistu do známek, zamilovaného fotografa. Kde je zamilovanost, nehrozí závislost. Nu je to kus nebe na zemi.

 

Víte, jak rozeznáte mladého, starého, zdravého, nemocného, smutného, veselého, který má svého koníčka od toho, který ho nemá? Je méně otravný a podstatně více spokojený sám v sobě… A nakonec zůstane vdova nebo vdovec. Kontrolní otázka: Jak rozeznáte vdovu nebo vdovce, který má své hobby?

 

A navíc: Z opuštěné samotné vdovy, která má hobby, se nestane alkoholička…

                                         

Žehnám         

 

otec Miroslav