"Cesty do neznáma" aneb k létu patří Vidnava!

Stejně jako v posledních letech také letos hostila pohraniční Vidnava dětský tábor, který organizuje diecézní Středisko pro mládež ve spolupráci s občanským sdružením Anima Iuventutis a s finanční podporou MŠMT. Pro mnohé děti z bruntálska, krnovska, jesenicka i ze vzdálenějších oblastí byl první týden prázdnin ve znamení seznámení s Malým princem podle knížky Antoine de Saint-Exupéryho. A tak se původní název tábora "Cesty do neznáma" naplnil v putování a objevování krásy nejen naší krásné planety Země, ale také krásy planety Malého prince a především bohatství lidského srdce. Na cesty do těchto často utajených a nepřístupných míst se vydalo celkem 43 odvážných a šikovných dětí spolu s vedoucími, z nichž většinu kromě týmu Střediska, kuchařek a "paní doktorky" tvořili absolventi prvního a druhého ročníku animátorského kurzu.

Skupinky dětí pod vedením animátorů si vytvořili své pokřiky a názvy. Tak se stalo, že na našem táboře soutěžili, tvořili, putovali i pracovali Mušketýři, Saláti, Aligátoři, Bažanti a Modré blány. Každý den nesl své téma, v jehož duchu se odvíjel celý denní program od ranní rozcvičky až po ?večerníček?. V programu plném her, soutěží a tvořivých činností nechyběly ani chvíle společné modlitby a mše svaté. V den příjezdu jsme se po vzájemném seznámení vydali na planetu našeho táborového průvodce ? Malého prince. Zde jsme zasadili do půdy všechno to, co je nám vzácné, v podobě vyrobených růží a slavnostně jsme obdrželi žluté šály, které byly znamením přátelství s Malým princem. Po návratu z planety jsme položili ?základní kameny? pro stavbu studny, jejíž ?růst? v následujících dnech záležel na úspěších v soutěžích a mimořádných vyznamenáních skupin i jednotlivců. První den byl o setkání s hadem a lampářem. Had uštknul jednoho z nás a naším úkolem bylo zachránit mu život. Jak na to a kde vlastně ten člověk ?umíral?, to bylo zahaleno tajemstvím. Avšak je-li člověk přítelem Malého prince a spojuje-li nás vzájemné přátelství, není třeba zoufat. Poradila nám bylinkářka, setkání s vědmou také nebylo k zahození, ale především nás vedla princova hvězda a povzbuzovalo heslo tohoto dne: ?Staň se světýlkem pro druhé?. A tak to dobře dopadlo. Celý následující den jsme hledali ozvěnu. Vydali jsme se vlakem do Jeseníku a pak pěšky do jeskyně Na Pomezí. Ozvěnu jsme sice nenašli, ale zato jsme zdolali Messerovy vrcholy, našli poklad a objevili jsme, co nám chtěl Malý princ říct slovy ?Buďme přátelé, jsem tak sám??. Třetí den nám postupně docházelo, že stejně jako růže Malého prince není jediná na světě, ani my tu nejsme jen sami pro sebe. Připravili jsme divadlo o Zlu a Dobru, vyrobili dárečky a nacvičili jsme písničky na mši svatou. Snad jsme alespoň trošku udělali radost milým babičkám a dědečkům v charitě. Nikomu nevadilo, že venku pršelo?. A nikdo netušil, že právě dnes má Malý princ narozeniny? Tábor se překulil do druhé poloviny, zatímco si Aligátoři, Saláti, Mušketýři, Modré blány a Bažanti vydělávali na svůj denní chléb prací. Uplatnění jsme našli v táborové kuchyni, při úklidu kostela a farní kuchyně i jinde.A pak jsme za všechno platili. To všechno proto, abychom si v rolích kupců a obchodníků nakonec uvědomili, že jsou věci, které si koupit nemůžeme. Dokonce ani lupiči, kteří unesli některé z nás, nechtěli výkupné. Chtěli víc. Však nám to liška krásně pověděla: ?Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.? ?Máš čas?? Tak znělo naše páteční heslo. Rychle jsme vstávali, rychle cvičili, rychle pozorovali výhybkáře a spěchající cestující, rychle jsme ulovili mamuty , rychle?. a mezitím studna na poušti ukrývala své tajemství. Večer nastal ten pravý čas ke slavení mše svaté v naší kapli spolu s hosty, kteří k nám zavítali. Pak přišel slavnostní poslední den tábora. Netradiční cesta pouští, na které pršelo, kdy hlavními průvodci byli hlad a žízeň, skončila šťastně nalezením snídaně. Heslo na tento den bylo: I já mám žízeň?pojďme hledat pramen?? A tak jsme doputovali s Malým princem až k němu. Slavnostní večer jsme místo u táborového ohně s voňavými špekáčky prožili v kapli okolo naší studny. Každý obdržel Řád malého prince, aby nám stále připomínal, co jsme zde spolu prožili. Vyhodnotili jsme také soutěže. Výsledky byly překvapivé. Důležité však není ani tak to, kdo byl první, druhý, třetí ?., nýbrž to, že každý z nás má na to být pro druhé jakýmsi Malým princem, který dokáže být přítelem, chce druhým pomáhat a tím objevovat krásu života. Nastal den loučení. Také Malý princ odcestoval na svoji planetu. Zanechal nám však poštu na malých dřevěných kostkách, abychom nezapomněli, co nám chtěl vlastně tímto týdnem říct. Věřím, že každý z nás odjížděl obohacen o nová přátelství a že rád bude vzpomínat na naše společné ?Cesty do neznáma?. Chci poděkovat za přízeň a za děti rodičům, za dobré buchty a jinou materiální pomoc vidnavským farníkům, především paní Anelis a jejímu manželovi. Veliký dík patří Marušce a Martinovi Grabarczykovým a otci děkanovi za to, že v každé situaci nám vyšli vstříc a pomohli, a děkuji našemu Pánu a Matce Boží za lásku, která nás na táboře chránila a vedla.